ECLI:CZ:US:2017:4.US.587.17.1
sp. zn. IV. ÚS 587/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Miloslava Jirouta, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem, Praha 3, Kolínská 1686/13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 8. 2014 č. j. 30 C 350/2011-81, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 č. j. 21 Co 18/2015-89 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 26 Cdo 1811/2016-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a uvedl, že "nepřímo bylo porušeno mé vlastnické právo".
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení o žalobě stěžovatele podané proti žalované České republice - Ministerstvu financí, o zaplacení částky 6 127 039 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2014 č. j. 30 C 350/2011-76. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětné řízení je osvobozeno od soudního poplatku analogicky podle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."). Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není podle stěžovatele klasickým nárokem ve smyslu §488 a násl. občanského zákoníku, jak dovozuje stávající judikatura. Tento nárok je přímo odvozen z čl. 1 odst. 4 Listiny a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele nelze v dané věci právní posouzení žalobou uplatněného nároku přibližovat soukromoprávnímu postavení České republiky, neboť omezení jeho vlastnického práva nastalo díky vrchnostenskému výkonu moci žalované České republiky - Ministerstva financí. Vzhledem k tomu, že na takové nároky zákon č. 549/1991 Sb. nepamatuje, je proto nutné použít analogicky ustanovení §11 odst. 1 tohoto zákona. Dále poukazuje na nerovnosti mezi účastníky řízení v témže právním postavení, neboť žaloby podané před rokem 2009 zpoplatňovány nejsou, zatímco žaloby podané po roce 2009, po publikaci stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, zpoplatňovány jsou. Stávající judikatura Ústavního soudu se podle stěžovatele překvapivě odklání od dosavadní obecné judikaturní praxe Ústavního soudu ve věcech zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře pominul, že v době, kdy nároky žalobců na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nebylo možné v České republice rozhodovat přímo podle vnitrostátního právního předpisu, kterým byl zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a tyto nároky byly rozhodovány na základě přímé aplikovatelnosti Úmluvy, byla tato řízení osvobozena od soudního poplatku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem soudů, že řízení o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů není osvobozeno od soudních poplatků. Soudy v jeho věci vycházely ze závěru judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud se pronajímatel domáhá náhrady škody vůči státu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoli o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejde tak o nárok podle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., a proto ani osvobození od soudního poplatku na řízení tam upravená se nevztahuje na řízení o náhradě za nucené omezení vlastnického práva.
Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor soudů vychází z jeho dřívější judikatury (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3475/14, II. ÚS 4524/12, III. ÚS 4646/12 či I. ÚS 1327/14) a považuje jej z hlediska ústavněprávního za správný. V usnesení sp. zn. II. ÚS 4524/12 Ústavní soud uvedl, že "pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS -st. 7/09 toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (...) při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu. Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne sp. zn. I. ÚS 131/2000, podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným."
Z uvedeného vyplývá, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze aplikovat §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu podmiňuje zaplacení soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, je ústavně konformní.
Výše uvedené závěry dopadají i na nyní projednávanou věc. Názor stěžovatele, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva je nárokem, na který je nutno analogicky aplikovat §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., neodpovídá judikatuře Ústavního soudu ani soudů ostatních. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu