ECLI:CZ:US:2017:4.US.621.17.1
sp. zn. IV. ÚS 621/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti Bohemia JazzFest, o. p. s., se sídlem v Praze 1, Pařížská 203/19, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, č. j. 5 Co 91/2015-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 11 C 11/2012-179, žalobu, kterou měl uložit stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) 80 000 Kč (výrok III.) z titulu neoprávněného užití autorského díla - fotografie. Nalézací soud nárok na zaplacení 80 000 Kč žalobkyni nepřiznal, neboť stěžovatelka z užití díla neměla podle něj žádný majetkový prospěch, ačkoliv dílo neoprávněně užila ve smyslu §12 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen "aut. z.").
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 5 Co 91/2015-235, výrok III. nalézacího soudu změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) 40 000 Kč a nahradit jí náklady řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sice nedošlo na straně stěžovatelky k majetkovému přírůstku v důsledku prokazatelně neoprávněného užití autorského díla, nicméně nedošlo také k nutnému úbytku, který by nastal, pokud by řádně za užití díla zaplatila. Výše bezdůvodného obohacení v takovém případě činí dvojnásobek obvyklé odměny za poskytnutí licence podle §40 odst. 4 aut. z.; obvyklá výše odměny za užití sporné fotografie byla 20 000 Kč.
Proti napadenému rozhodnutí se stěžovatelka brání včasnou ústavní stížností, namítá zásah do práva podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dovolává se porušení kompetencí obecných soudů zakotvených v čl. 90 Ústavy. Omezení či porušení ústavně chráněných práv shledává v tom, že vedlejší účastnice (žalobkyně) sama neoprávněně pořídila předmětnou fotografii během jazzového festivalu pořádaného stěžovatelkou a použila ji ke komerčním účelům. Vedlejší účastnice neměla akreditaci k pořizování fotografií interpretů a její jednání bylo v rozporu s pravidly festivalu. Obecné soudy poskytly ochranu v podobě nároku na vydání bezdůvodného obohacení někomu, kdo sám zneužil právo, navíc ve výši dvojnásobku obvyklé odměny. Stěžovatelka namítá, že není možné takto sankcionovat osobu civilním soudem bez rozumného důvodu; přitom se odvolává na závěry vyjádřené v rozhodnutí Soudního dvora ze dne 25. 1. 2017, ve věci C-367/15 Stowarzyszenie "Oławska Telewizja Kablowa" proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti. Stěžovatelka však usiluje zjevně neopodstatněně o přezkum rozhodnutí obecného soudu, aniž by byla zároveň dotčena na svých ústavně chráněných právech; svými námitkami pouze polemizuje se závěry učiněnými obecným soudem, které nemohou odůvodnit vydání kasačního nálezu Ústavního soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy nepřísluší (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Sama stěžovatelka uvedla v předchozím řízení, že ad hoc udělila vedlejší účastnici povolení k pořizování fotografií - už jen tím je zpochybněna její nynější argumentace. Dále je mezi stranami shoda ohledně existence autorského práva vedlejší účastnice k předmětné fotografii. Stěžovatelka dokonce ve snaze vyvinit se ze své odpovědnosti v řízení před obecnými soudy tvrdila, že užila autorské dílo v omylu (její odpovědnost však je podle §40 odst. 4 aut. objektivní); vůbec ve své obraně nepoukázala na případné rozpory se základními zásadami soukromého práva, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud ovšem nemůže na základě zásady subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vydat zrušující nález, neboť stěžovatelka svoji obranu ve výše uvedeném směru před obecnými soudy vůbec nevedla, i když měla nejdříve efektivně vyčerpat procesní prostředky ochrany práva (viz např. nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaměňuje trestní sankci uloženou v trestním řízení se soukromoprávní povinností vydat bezdůvodné obohacení za neoprávněné užití autorského díla ve výši dvojnásobku obvyklé odměny za poskytnutí licence podle §40 odst. 4 aut. z. a dovolává se přitom nepochopitelně práva na rozhodnutí o vině a trestu soudem podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je však zřejmé, že v předchozím řízení na tomto ústavním právu omezena nebyla, neboť v jejím případě nebylo vůbec trestní řízení ani vedeno, natož vyslovena vina a uložen trest. Ve věci rozhodovaly nezávislé a nestranné soudy v souladu se zásadou rovnosti stran, při současném zachování procesních práv účastníků řízení a veškerá argumentace stěžovatelky v tomto ohledu je bezpředmětná. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení (např. ve výši dvojnásobku) za neoprávněné užití autorského díla nelze zaměňovat s trestní sankcí; jde o zákonem předpokládaný následek neoprávněného zásahu do výlučného soukromého práva autora, navíc chráněného i čl. 34 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelkou zmíněné rozhodnutí Soudního dvora ze dne 25. 1. 2017, ve věci C-367/15 Stowarzyszenie "Oławska Telewizja Kablowa" proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich, potvrzuje závěr učiněný v nyní posuzované věci obecnými soudy i soudem Ústavním - nijak nepodporuje argumentaci stěžovatelky, neboť se v něm výslovně uvádí, že: "poškozený nositel autorských práv může požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu."
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, pak v ústavní stížnosti zcela chybí ústavně právní argumentace podporující namítaný protiústavní zásah.
Ústavní soud navíc zohlednil, že se jedná o tzv. bagatelní věc, v níž procesní úprava nepřipouští dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 40 000 Kč. Ústavní stížnost je tak podle ustálené rozhodovací praxe až na extrémní výjimky vyloučena (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu