ECLI:CZ:US:2017:4.US.641.16.1
sp. zn. IV. ÚS 641/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Radovana Radimského, zastoupeného JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Dušní 22, Praha 1, korespondenční adresa: Bavorská 856, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2016 č. j. 28 C 133/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný (dále jen "stěžovatel") je povinen zaplatit žalobcům částku ve výši 9 900 Kč s příslušenstvím. Soud po provedeném řízení a dokazování měl za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla dodávka čedičových dlažebních kostek. Za situace, kdy žalobci jako kupující reklamovali množství dodaných kostek, bylo na stěžovateli jako prodávajícím, aby prokázal, že dodal dohodnuté množství kostek, což se mu však přes výzvu soudu nepodařilo. Jelikož stěžovatel prokazatelně dodal žalobcům pouze část (38m2 kostek při ceně 450 Kč/m2) domáhají se žalobci důvodně částky 9 900 Kč, kterou již v rámci celkové kupní ceny 27 000 Kč uhradili. Soud, který s ohledem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), žalobě s přihlédnutím k ustanovením jeho §499, §597 a §616 odst. 4 vyhověl a současně žalobcům přiznal zákonné úroky z prodlení.
Stěžovatel po podrobném shrnutí skutkové stránky připomněl, že soud při vyhovění žalobě postupoval podle ustanovení §499, §597 a §616 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., tedy "nesmyslně bez opory v důkazních prostředcích aplikoval ustanovení o prodeji zboží v obchodě, kdy prodávající vystupuje jako podnikatel a kupující jako spotřebitel". Stěžovatel se proto domnívá, že soud, aniž by se s danou problematikou řádně vypořádal, "zcela mimo realitu vytvářel a dotvářel skutkové okolnosti" a poskytl žalobcům vyšší míru ochrany jejich práv. Stěžovatel byl totiž "libovůlí soudu pasován do role podnikatele".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž je stěžovatel rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 povinen žalobcům zaplatit částku 9 900 Kč s příslušenstvím.
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, IV. ÚS 1459/14). Usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod.
Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 a III. ÚS 404/04)
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nemá důvod zpochybnit skutečnost, že civilní soud postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 40/1964 Sb. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém je obsažena argumentace, a to včetně odkazů na právní úpravu. Obvodní soud stručně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že odkaz na ustanovení §616 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. je nepřípadný, avšak tato skutečnost současně nic nemění na právních závěrech a důsledcích vyplývajících jednak z (obecné) úpravy závazkového práva, tj. v souzené věci odpovědnosti za vady věci (§499) a jednak z kupní (a směnné) smlouvy, tj. důsledků plynoucích z dodatečně zjištěné vady (§597). Ústavní soud připomíná, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci v řízení před obvodním soudem neunesl důkazní břemeno, nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před tímto soudem nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilním soudem sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu