ECLI:CZ:US:2017:4.US.649.17.1
sp. zn. IV. ÚS 649/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Michala Hrnčíře, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Lucemburská 1569/47, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 33 Cdo 917/2016-488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2017 a doplněným dne 27. 5. 2017, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek dovolacího soudu, z důvodu údajného porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), čl. 10 Listiny (právo stěžovatele vlastnit majetek, zřejmě správně jde o čl. 11 odst. 1 Listiny, pozn. Ústavního soudu), čl. 36 Listiny (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 odst. 2 Listiny (právo účastníka řízení, dále pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech a v mezích a způsoby, který stanoví zákon) a čl. 4 Ústavy (základní práva a svobody jsou pod ochranou státní moci).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 33 Cdo 917/2016-488 v řízení ve věci žalobkyně Hartl Haus Czech s. r. o. proti žalovanému Mgr. Michalu Hrnčířovi o zaplacení částky 3 755 253,- Kč s příslušenstvím rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016 č. j. 1 Cmo 49/2015-429 tak, že dovoláním napadený rozsudek a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 č. j. 28 Cm 133/2010-367 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud tak zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zamítly žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni ze svěřeneckého účtu částku 3 755 253,- Kč a příslušné úroky z prodlení. Žalovaná částka představuje cenu díla (řádné položení střešní krytiny). Dovolací soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že žalobkyni nelze přiznat plnění z vázaného účtu, pokud účet již v době rozhodování neexistuje.
III.
Stěžovatel konstatuje, že napadený rozsudek je již druhým kasačním rozhodnutím dovolacího soudu v projednávané věci. Proti dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1164/2014-318 podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. II. ÚS 3071/14 odmítnuta jako nepřípustná.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho vyjádřeními, která zaslal k podanému mimořádnému opravnému prostředku a zabýval se řešením čistě skutkových otázek, které však již zkoumal v rámci prvního dovolacího řízení. Tímto postupem si podle názoru stěžovatele dovolací soud přisvojuje pravomoc soudů nižších stupňů, která mu však nepřísluší. Stěžovatel namítá, že senát 33 Cdo Nejvyššího soudu "opakovaně" rozhoduje v řízení o odvolání formalisticky, bez zohlednění konkrétních specifických okolností projednávané věci, přičemž se nezabývá námitkami účastníků řízení, takže jeho rozhodnutí jsou prý nepřezkoumatelná. Z těchto důvodů je prý Ústavní soud "pravidelně" ruší. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 443/16, ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3564/15 ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 2288/16 a ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17.
Stěžovatel tvrdí, že i když je rozhodnutí dovolacího soudu opět kasační, jsou splněny mimořádné podmínky pro přípustnost ústavní stížnosti proti zrušujícímu rozsudku dovolacího soudu, neboť se dovolací soud (opakovaně) odmítl zabývat námitkami stěžovatele zaslanými k podanému dovolání. Výše uvedený postup považuje stěžovatel na porušení zásady nestrannosti dovolacího soudu, neboť tím prý porušuje rovnost účastníků řízení, jestliže se zabývá výhradně dovoláním žalobkyně a zcela pomíjí vyjádření stěžovatele jako žalovaného v předmětném řízení.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky k věcnému posouzení ústavní stížnosti a konstatuje, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní.
Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3794/14 ze dne 22. 4. 2015, bod 4 a násl.; usnesení sp. zn. II. ÚS 3071/14 ze dne 19. 2. 2015, bod 7 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1091/14 ze dne 31. 3. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3547/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se lze domáhat ochrany základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014, bod 8; usnesení sp. zn. III. ÚS 3576/13 ze dne 4. 12. 2013 a tam citovaná rozhodnutí). Až poté, co bude řízení definitivně skončeno, lze ústavní stížností napadnout konečné meritorní rozhodnutí, a případně - bude-li to ještě zapotřebí - spolu s ním i kasační rozhodnutí [k tomu viz nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), body 37-39; a související nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 26-30; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014, bod 16].
V projednávaném případě stěžovatel napadl kasační rozsudek Nejvyššího soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila k dalšímu řízení a rozhodování k Městskému soudu v Praze. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno. Jak bylo vyloženo výše, za této situace je ústavní stížnost obecně nepřípustná.
Stěžovatel se ovšem domnívá, že jsou splněny podmínky zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu pro jeho údajnou protiústavnost.
S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit. Ústavní soud nemá důvod vstupovat do dosud pravomocně neskončeného řízení jen proto, že stěžovatel zjevně, cestou ústavní stížnosti, hodlá zamezit případnému negativnímu procesnímu výsledku. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, předložil své argumenty a námitky včetně těch, kterými zpochybňuje správnost skutkových zjištění dovolacího soudu a tím i jím vyvozený právní závěr v předmětné věci.
Ústavní soud s odvoláním na již zmíněné usnesení ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14 zdůrazňuje, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím. Toto rozhodnutí dovolacího soudu není samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně viz např. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zcela výjimečně připustil ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, avšak činí tak pouze výjimečně, např. pro nedostatečné odůvodnění a tím i nepřezkoumatelnost nebo pro podjatost soudu.
V projednávané věci tyto podmínky splněny nejsou. Tím méně lze považovat za logické, poukazuje-li stěžovatel v doplňujícím podání na nálezy Ústavního soudu, které se týkají zrušení usnesení dovolacího soudu pro formální vady jako konečného rozhodnutí ve věci, jímž však, jak již bylo vysvětleno výše, zrušující rozhodnutí dovolacího soudu zajisté není.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Stěžovatel požádal o přednostní projednání předmětné věci ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud žádosti stěžovatele de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, projednal ve lhůtě co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj