ECLI:CZ:US:2015:2.US.3071.14.1
sp. zn. II. ÚS 3071/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Hrnčíře, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem Lucemburská 1569/47, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, č. j. 33 Cdo 1164/2014-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutím s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále měl být porušen princip právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. v čl. 2 odst. 2 Listiny a rovněž právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny (pozn. v ústavní stížnosti je nesprávně uveden čl. 10 Listiny).
2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. července 2014, č. j. 33 Cdo 1164/2014-318, v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 3,755.253 Kč s příslušenstvím vedeném Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 133/2010, zrušil předchozí zamítavá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na jeho vnitřní rozpornost a porušení principu předvídatelnosti zákona. Stěžovatel odvozuje přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí s poukazem na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11, popř. z plenárního nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevyrovnal se ani s tvrzeními účastníků řízení, ani s argumentací soudů nižších stupňů. Především však namítá, že Nejvyšší soud se zabýval skutkovým stavem, ačkoliv tato přezkumná činnost mu v daném případě nenáležela.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti tak jako v jiných případech. Nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004, N 34/32 SbNU 321, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. března 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. srpna 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. ledna 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011).
7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým k dovolání žalobce byly rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušeny a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, když Nejvyšší soud zpochybnil posouzení otázky práva žalobce na plnění ze svěřenecké úschovy odvolacím soudem.
8. S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. dubna 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).
9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně, na níž stěžovatel upozorňuje [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. září 2012, (N 159/66 SbNU 373), ale např. i sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. ledna 2009 (N 10/52 SbNU 103)], se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, či navrhovat další důkazy, které mohou mít význam pro zjištění skutkového stavu (včetně např. otázky řádnosti položení střešní krytiny).
10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 19. února 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj