ECLI:CZ:US:2017:4.US.697.17.1
sp. zn. IV. ÚS 697/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. R. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 8 Tdo 383/2016-I-137, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015, č. j. 4 To 44/2015-2620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zkrácena v právu na projednání věci v její přítomnosti, zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2015, č. j. 45 T 1/2014-2335, byla stěžovatelka společně s dalšími osobami shledána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s dozorem; současně jí byl uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. K odvolání státního zástupce byl citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zrušen výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou, k zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na čtyři roky; dále jí byl uložen trest propadnutí majetku - nemovitostí specifikovaných ve výroku. Odvolání obžalovaných (stěžovatelky) bylo zamítnuto. K dovolání rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší soud, který zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o trestu v části propadnutí majetku u stěžovatelky a dalších odsouzených, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující; jinak zůstal rozsudek Vrchního soudu v Olomouci beze změn.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti předložila pouze námitku vadného postupu Vrchního soudu v Olomouci, který ji nejprve předvolal k veřejnému zasedání, a poté, co se z něj telefonicky omluvila, již nadále její přítomnost nevyžadoval a na základě informací opatřených z obchodního rejstříku a katastru nemovitostí rozhodl v její nepřítomnosti a uložil jí trest propadnutí majetku. Stěžovatelce tak bylo upřeno právo na obhajobu a byl jí uložen nezákonný trest, což uvedla již v dovolání. Podle Nejvyššího soudu je sice možno telefonát stěžovatelky považovat za dostatečnou omluvu z jednání, nemůže však nahradit požadavek na osobní účasti u jednání, který přitom neuplatnila ani obhájkyně stěžovatelky přítomná u veřejného zasedání. Stěžovatelka má za to, že závěr Nejvyššího soudu není správný, neboť po ní nelze spravedlivě požadovat, aby domýšlela formální náležitosti telefonické omluvy a výslovně uvedla, že chce být přítomna u jednání soudu. Automatické předložení požadavku na osobní účast lze očekávat u osoby právně vzdělané, mající zkušenosti s trestním řízením, a nikoliv po člověku bez právnického vzdělání či zkušeností se soudním řízením. Ze samotné omluvy je podle ní navíc patrné, že se domáhá přítomnosti u jednání, jinak by se vůbec neomlouvala. Stěžovatelka má za to, že tím byla zkrácena ve svých právech, a proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), která není, a ani nemůže být, jen jeho úkolem. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Z napadených rozhodnutí je patrné, že Nejvyšší soud se zabýval tím, zda napadeným postupem odvolacího soudu byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (str. 28, odst. 75 a násl.), dovodil, za jakých okolností je přítomnost účastníka u jednání nezbytná pro potřeby rozhodování soudu (například rozhodnutí sp. zn. Ts 42/2003), a kdy musí soud vyhovět požadavku účastníka na přítomnost u jednání (například sp. zn. II. ÚS 2152/08). Nejvyšší soud vyhodnotil postup vrchního soudu jako zákonný, a neshledal porušení zaručeného práva stěžovatelky na účast u jednání.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že na ni byly kladeny přehnané požadavky jako na osobu právně vzdělanou; stěžovatelka byla právně zastoupena právě proto, aby jí byla poskytnuta kvalifikovaná pomoc v řízení. Úkolem obhájkyně bylo hájit zájmy stěžovatelky - pokud tak při vzájemné shodě se stěžovatelkou neučinila, nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti, a to s ohledem na zásadu, podle které práva náležejí bdělým.
Je tedy zjevné, že ochranou základních práv stěžovatelky se zabýval již Nejvyšší soud, stěžovatelka nespokojena s jeho závěry podala ústavní stížnost, ve které své námitky jen opakuje. Ústavní soud však zcela odkazuje na úplné, srozumitelné a správné vyhodnocení námitek stěžovatelky Nejvyšším soudem, v jehož postupu, jakož ani v postupu Vrchního soudu v Olomouci, Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu