ECLI:CZ:US:2017:4.US.750.17.1
sp. zn. IV. ÚS 750/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Krejčové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017 č. j. 9 As 185/2016-48 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 9 A 154/2015-109, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2017 Kateřina Krejčová (dál jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve správním soudnictví ve věci rozpuštění shromáždění, bylo porušeno její právo pokojně se shromažďovat, zaručené v čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 154/2015, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně podala dne 10. 7. 2015 u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud") námitky proti rozpuštění shromáždění konaného Tomášem Křenem dne 1. 7. 2015 na Václavském náměstí podle §13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť měla za to, že rozpuštění shromáždění orgány Policie České republiky (dále též jen "PČR"), jehož se zúčastnila, a jeho následný výkon, byly nezákonné.
Dne 15. 6. 2016 rozsudkem č. j. 9 A 154/2015-109 správní soud námitky žalobkyně proti rozpuštění shromáždění konaného dne 1. 7. 2015 na Václavském náměstí v Praze zamítl (výrok I). Podle správního soudu z dokazování jím provedeného jednoznačně vyplynulo, že orgány PČR dne 1. 7. 2015 na Václavském náměstí v Praze žádné shromáždění, tedy ani to, jehož se účastnila žalobkyně, nerozpustily, a proto nemohl posuzovat zákonnost či nezákonnost žalobkyní tvrzeného rozpuštění shromáždění svolaného Tomášem Křemenem.
Dne 12. 1. 2017 rozsudkem č. j. 9 As 185/2016-48 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 15. 6. 2016 č. j. 9 A 154/2015-109 zamítl (výrok I). Žalobkyně v kasační stížnosti namítala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky správním soudem v předcházejícím řízení, zejména otázky, zda postup PČR byl rozpuštěním shromáždění či nikoliv. Kasační soud akceptoval jako správný a zákonný závěr správního soudu, že nemohl posuzovat zákonnost či nezákonnost stěžovatelkou tvrzeného rozpuštění shromáždění svolaného Tomášem Křemenem, protože ze strany PČR (ani jiného orgánu) k žádnému rozpuštění shromáždění nedošlo.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že kasační soud
a) porušil právo na spravedlivý proces, neboť vycházel ze skutečností, které nebyly prokázány, a nevzal v úvahu skutečnosti, které prokázány byly; řešil právní otázky, které mu nebyly předloženy, a nerozhodl právní otázky, které mu byly předloženy,
b) založil své úvahy na myšlence, která je zcela nelogická,
c) vyjádřil myšlenku, že ochrana práv nenáleží těm, kdo je porušují, čímž porušil princip nedotknutelnosti a nedělitelnosti práv; současně vyložil obsah shromažďovacího práva velmi úzce a v rozporu s ústavním pořádkem,
d) vydal rozhodnutí, které je dílem nepřezkoumatelné.
Oba soudy podle stěžovatelky porušily povinnost poskytnout ochranu právu shromažďovacímu, protože věcně neprojednaly zásah do práva shromažďovacího v intencích jeho ústavněprávní ochrany. Věcně přitom nebyly dány důvody k zásahu do tohoto práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále podrobně polemizovala s právními názory a závěry správního soudu a kasačního soudu v jejich napadených rozhodnutích, včetně jejich posouzení otázky tzv. nepropustnosti jednotlivých žalobních typů ve správním soudnictví.
Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 10. 4. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že i nadále setrvává na svém názoru vyjádřeném v odůvodnění rozsudku ze dne 15. 6. 2016 č. j. 9 A 154/2015-109.
Kasační soud, jako účastník řízení, se ve vyjádření ze dne 24. 4. 2017 podrobně vyjádřil k jednotlivým bodům ústavní stížnosti, a mimo jiné uvedl, že v posuzované věci není možné hovořit o rozpuštění shromáždění, ale o aktech směřujících proti konkrétním osobám, které neuposlechly výzev k (dočasnému) uvolnění prostoru za účelem umožnění průchodu účastníkům druhého shromáždění. K žádnému vykázání z místa symbolického pokojného protestu v dané věci nedošlo. Kasační soud se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, podrobně odůvodnil své závěry a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Tvrzení stěžovatelky, že by vycházel ze skutkových závěrů, které nemají oporu v dokazování nebo by byly s nimi v rozporu, není pravdivé. Závěrem kasační soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně nálezem v celém rozsahu zamítl.
Stěžovatelka v duplice ze dne 17. 8. 2017 k vyjádřením účastníků řízení k ústavní stížnosti uvedla, že ze strany správního soudu by bylo "nejspíše ústavně konformní, pokud by soud vyhodnotil zásah v důsledku dokazování jako jiný zásah a následně by poskytl ochranu dle čl. 4 Ústavy jiným způsobem. Tuto cestu nezvolil a odepřením ochrany jako celku se ocitl mimo rámec ústavnosti." S vyjádřením kasačního soudu stěžovatelka podrobně polemizovala a uzavřela, že argumentace účastníků ji nijak nepřesvědčila, a proto na své stížnosti trvá.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva pokojně se shromažďovat, zaručeného v čl. 19 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Úmluvy, a práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v nesprávném právním posouzení její věci správním soudem i kasačním soudem, a to konkrétně otázky, zda v jejím případě došlo či nikoliv k rozpuštění shromáždění orgánem Policie ČR v souladu se záklonem. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však Ústavní soud v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
K tvrzení o porušení základního práva pokojně se shromažďovat zaručeného v čl. 19 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že soudy ve správním soudnictví shodně konstatovaly, že ve věci stěžovatelky nedošlo k rozpuštění shromáždění svolaného Tomášem Křenem na den 1. 7. 2015 na Václavské náměstí, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Ústavní soud tento závěr obecných soudů, že k zásahu do práva stěžovatelky pokojně se shromažďovat zaručeného čl. 18 Listiny, resp. čl. 11 Úmluvy nedošlo, akceptuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu