ECLI:CZ:US:2017:4.US.804.16.1
sp. zn. IV. ÚS 804/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. H., právně zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, se sídlem Mariánské údolí 126, 261 01 Příbram II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 Tdo 1357/2015-27, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 9 To 175/2015-532 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. prosince 2014 č. j. 3 T 113/2013-483, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 9. března 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce a rovnost účastníků před zákonem podle čl. 37 a čl. 38 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti L. H. (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") bylo u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 113/2013 vedeno trestní stíhání.
V pořadí třetím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. prosince 2014 č. j. 3 T 113/2013-483 byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Skutek trestného činu (stručně řečeno) spočíval v tom, že dne 5. 5. 2011 v obci Dublovice z osobní averze udeřil poškozeného Pavla Nového (jedná se o pseudonym) nezjištěným předmětem do hlavy a způsobil mu zlomeniny krčních obratlů, vyžadující dlouhodobou hospitalizaci a omezení obvyklého způsobu života po dobu delší šesti týdnů.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 9 To 175/2015-532 bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. řádu.
Dovolání obviněného bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 Tdo 1357/2015-27.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v celém předchozím trestním řízení, na tvrzení, že se inkriminovaného trestného činu nedopustil a že byl odsouzen nespravedlivě.
Uvádí celou řadu konkrétních námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Tvrdí, že postup obecných soudů a napadená rozhodnutí jsou v rozporu s trestně právními předpisy i se zásadou presumpce neviny.
Stěžovatel zpochybňuje provedené dokazování. Dokazování prý bylo neúplné, nebyl proti němu použit jediný přímý důkaz, soudy vadně posoudily důvěryhodnost výpovědi poškozeného. S odkazem na zásadu in dubio pro reo, vyslovuje stěžovatel názor, že se trestní soudy měly v případě důkazních rozporů přiklonit k variantě pro obviněného příznivější a zprostit ho obžaloby.
Soudy prý rovněž nesprávně posoudily jeho zavinění.
Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce, jež spatřuje v tom, že odvolací soud odňal věc senátu soudu I. stupně a přikázal k rozhodnutí jinému senátu. Byla prý porušena nezávislost rozhodování tím, že odvolací soud v rozhodnutí o přikázání věci jinému senátu soudu I. stupně nepřípustně vyslovil pokyny o způsobu, jakým mají být hodnoceny důkazy.
IV.
Ústavní soud vyzval k vyjádření obecné soudy. Předseda senátu Okresního soudu v Příbrami ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek a na obsah trestního spisu a dále uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatel opakuje a rozvádí námitky, které se shodují s důvody jeho odvolání, s nimiž se odvolací soud již vypořádal.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí o dovolání.
S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovateli k replice, neboť obecné soudy nesdělily Ústavnímu soudu žádné nové argumenty, jež by nebyly stěžovateli známy z předcházejícího řízení a odůvodnění rozhodnutí soudů.
V.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o nepřijatelnosti již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
V ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy a jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Stěžovatelova představa, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
K námitce stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud poukazuje na argumentaci usnesení odvolacího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 9 To 427/2014-451 (str. 3-5). K námitkám odvolatele lze dodat, že odvolací soud nemohl přehlédnout skutečnost, že se soud I. stupně v původním složení senátu nevyrovnal se všemi provedenými důkazy způsobem, který mu ukládá §2 odst. 6 trestního řádu a poukázal na konkrétní skutečnosti, které při svém rozhodování zcela pominul nebo se s nimi nevyrovnal. To však neznamená, že by dával prvému soudu závazný pokyn, jak jednotlivé důkazy hodnotit.
Protože ani v pořadí druhém rozhodnutí soud I. stupně vytýkaná pochybení neodstranil, považoval odvolací soud za nutné postupovat dle §262 trestního řádu. Soud I. stupně již v novém složení senátu pak věnoval hodnocení provedených důkazů náležitou péči.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu