ECLI:CZ:US:2017:4.US.914.17.2
sp. zn. IV. ÚS 914/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 985/2016-379, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2015 č. j. 15 Co 119/2015-325 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2014 č. j. 53 C 53/2011-274, za účasti A. Nejvyššího soudu, B. Krajského soudu v Brně a C. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti 1.VUES Brno, s. r. o., se sídlem v Brně, Mostecká 992/26 a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2017 Alžběta Pezoldová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů, vydanými v řízení proti žalovaným 1. VUES Brno s. r. o., a 2. České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnictví, byla porušena práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Stěžovatelka současně navrhla přednostní projednání věci s tvrzením, že s ohledem na tzv. restituční tečku, jejíž účinnost se blíží (s účinností od 1. 7. 2018 bude ukončeno vydávání náhradních nemovitostí oprávněným osobám za nemovitosti nevydané z důvodu překážek dle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb.), je třeba, aby o jejím restitučním nároku bylo rozhodnuto co nejdříve.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 6. 11. 2014 rozsudkem č. j. 53 C 53/2011-274 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí v k. ú. Zábrdovice, obci Brno, a toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno ze dne 16. 2. 20101 č. j. 1264/94/1-RN, zamítl (výrok I). Nalézací soud dospěl k závěru, že u předmětných nemovitostí došlo k přechodu majetku na stát dnem 13. 8. 1947, kdy nabyl účinnosti zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi Českou. K zániku vlastnictví tedy došlo před 25. 2. 1948, a tedy se na něj nevztahují restituční předpisy.
Dne 10. 11. 2015 rozsudkem č. j. 15 Co 119/2015-325 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 11. 2014 č. j. 53 C 53/2011-274 potvrdil (výrok I) s odůvodněním, že nalézací soud rozhodl věcně správně, pokud návrh žalobkyně zamítl, neboť v projednávané věci k přechodu majetku právního předchůdce žalobkyně na stát došlo mimo rozhodné období upravené restitučními zákony.
Dne 24. 11. 2016 usnesením č. j. 28 Cdo 985/2016-379 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2015 č. j. 15 Co 119/2015-325 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu nalézacího), dle něhož došlo-li k přechodu předmětného majetku právního předchůdce žalobkyně na stát dnem 13. 8. 1947 na základě zákona č. 143/1947 Sb., je vyloučeno, aby na tento přechod byl použit zákon o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu.
III.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že Ústavní soud překonal svoji dřívější judikaturu, týkající se restitucí a jiných majetkových nároků restituentů a oprávněných vlastníků, a poukázala na jeho nálezy ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14 a ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14. Podle stěžovatelky Ústavní soud v jejích dosud projednaných a rozhodnutých věcech se nikdy nezabýval konkrétními okolnostmi případu, ale pouze odkazoval na svá opakující se dřívější rozhodnutí, zejména usnesení ze dne 9. 3. 1995 sp. zn. IV. ÚS 129/94.
Stěžovatelka polemizovala s posledním rozhodnutím Ústavního soudu v její věci, tj. usnesením ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 312/17, a uvedla, že ve světle citovaných nálezů ze dne 2. 8. 2016 a ze dne 13. 6. 2016, popírá zejména platnost zákona č. 143/1947 Sb., jako zákonného titulu pro umožnění změny vlastnického práva původního vlastníka. Stěžovatelka je toho názoru, že právní účinky citovaného zákona je nutné v jejím "speciálním případě" posoudit v rámci hodnot současného demokratického právního řádu, a nastínila vlastní přístup k výkladu a aplikaci citovaného zákona za okolností jejího případu.
Stěžovatelka dále namítla, že v její věci rozhodující obecné soudy všech stupňů ignorovaly jí předložené důkazy, rozhodly pouze na základě předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu a svůj postup při dokazování v rozhodnutích dostatečně neodůvodnily. Dosavadní judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka nepovažuje za dlouhodobě ustálenou a nezměnitelnou, propracovanou a argumentačně pevnou, a své tvrzení podpořila poukazy na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu v jejích věcech a opětovně i poukazy na výše citované nálezy ze dne 2. 8. 2016 a ze dne 13. 6. 2016.
Stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí obecných soudů se pro nepřezkoumatelnost, absenci řádného odůvodnění, neúplná a nesprávná zjištění nemající oporu v provedeném dokazování, opomenutí klíčových důkazů a nesprávná právní posouzení, dostala do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a došlo tak ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 1, 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelka rekapitulovala řízení před obecnými soudy a nalézacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s důkazy jí předloženými v úředně ověřených kopiích, a celou řadou důkazů dalších, a aniž by jí předestřel svůj odlišný právní názor, vynesl rozsudek, který byl s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivým. Odvolacímu soudu i dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že vady rozhodnutí nalézacího soudu neodstranily.
Stěžovatelka dále poukázala na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2016 ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice, a ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, jež dle jejího názoru dokládají, že restituční legislativa může zapříčinit vznik nového majetkového práva chráněného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě pro osoby splňující stanovené požadavky, k čemuž v jejím případě došlo.
Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva a jeho zprávu ze dne 29. 11. 2002 č. CCPR/C/76/D/757/1997, a uvedla, že Česká republika je povinna ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy legální a legitimní rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva respektovat a zajistit jejich naplnění. Obecné soudy se však dle jejího přesvědčení dopustily libovůle a porušily právo na spravedlivý proces tím, že nedostály své povinnosti dané ustanovením §132 o. s. ř. ve vztahu k hodnocení důkazů, ačkoliv je evidentní, že zákon č. 143/1947 Sb. byl "prachsprostou krádeží", která nemá v našich prvních dějinách obdoby, jak to vyjádřil Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 13. 4. 2016 č. j. 22 C 175/2014-159 vydaném v její věci.
Stěžovatelka se domáhá ochrany též z hlediska práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 a obecným soudům vytkla, že tento aspekt úplně přehlédly.
Stěžovatelka dále podrobně polemizovala s citovaným zákonem č. 143/1947 Sb. a poukázala na konkrétní okolnosti jeho přijetí a cíle jím sledované. Polemizovala i s dosavadní judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu, dle níž k přechodu majetku na stát došlo již účinností tohoto zákona, a navrhla, aby Ústavní soud přehodnotil tuto dosavadní judikaturu tak, aby na citovaný zákon bylo pohlíženo jako na protiústavní, neurčitý a neaplikovatelný akt.
Závěrem stěžovatelka namítla, že ačkoliv jsou pozemkové knihy a zemské desky v jiných restitučních řízeních jako důkazy běžně přijímány a respektovány, v jejím případě obecné soudy knihovní vložku pominuly, a to bez přesvědčivého odůvodnění.
IV.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně složení senátu rozhodujícího ve věci. Poté, co soudce zpravodaj Jaromír Jirsa vznesl pochybnost o tom, zda nejsou dány důvody jeho případného vyloučení z projednávání a rozhodnutí ve věci z důvodu jeho osobního přátelského vztahu k advokátu JUDr. Petru Medunovi, právnímu zástupci stěžovatelky, rozhodl III. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 10. 5. 2017 č. j. IV. ÚS 914/17-41, že soudce Jaromír Jirsa je vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského ze dne 15. 5. 2017 byl soudcem zpravodajem určen soudce Jan Musil.
Podle ustanovení §9 ve spojení s §10 odst. 3 rozvrhu práce Ústavního soudu (vyvěšeného na úřední desce i na webových stránkách www.usoud.cz) se stal namísto vyloučeného soudce Jaromíra Jirsy zastupujícím soudcem ve věci předseda III. senátu Jan Filip.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přes obšírnou argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od své dosavadní rozhodovací praxe v obdobných věcech stěžovatelky, ve vztahu ke stěžovatelce, naposledy představované usnesením ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 312/17. Proto mu nezbývá než opakovat, že většinou ze stěžovatelkou vznesených argumentů se již zabýval v jiných věcech stěžovatelky. Nehledal ani důvod k přehodnocení svého dosavadního přístupu ve světle svých citovaných nálezů ze dne 2. 8. 2016 zn. I. ÚS 3943/14 a ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14, a to z důvodů již stěžovatelce sdělených v usnesení sp. zn. II. ÚS 312/17.
Podstatou ústavní stížnosti tudíž byl nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci v civilním řízení obecnými soudy všech stupňů. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Důvody, pro které nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky obecných soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu