ECLI:CZ:US:2018:1.US.1020.17.1
sp. zn. I. ÚS 1020/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Militkého, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2017, č. j. 26 Co 334/2016-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v roce 2013 navštívil se svojí manželkou prodejnu vedlejšího účastníka (LIDL Česká republika v. o. s.), kde si přivodil úraz - tříštivou zlomeninu stehenní kosti, v důsledku čehož mu vznikla škoda ve výši žalované částky 25.600 Kč, jíž se neúspěšně domáhal před obecnými soudy.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 105 C 11/2013-101, žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 Co 413/2015-134, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté nerespektoval rozhodnutí odvolacího soudu, ani jeho závazné pokyny a žalobu rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 105 C 11/2013-164, opětovně zamítl. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s ohledem na majetkové poměry stěžovatele snížil na polovinu výši náhrady nákladů řízení, které je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi. Ve výroku III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi celou náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy v jeho věci pochybily, neboť důkazní břemeno mělo ležet nikoliv na něm, ale na vedlejším účastníkovi. Ten měl prokázat, že si stěžovatel způsobil škodu výlučně sám či částečně sám svým neopatrným jednáním, neboť s ohledem na jeho objektivní odpovědnost za škodu vzniklou provozní činností, je na něm, aby v dané věci unesl důkazní břemeno.
Soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, že stěžovatel neprokázal, jak konkrétně ke škodné události došlo. Nerespektoval tak rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 Co 413/2015, v němž bylo konstatováno, že je nepochybné, že škoda byla způsobena provozní činností vedlejšího účastníka a je na něm, aby se své objektivní odpovědnosti zprostil. Odvolací soud rovněž uložil nalézacímu soudu, aby vedlejšího účastníka poučil podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dále uložil soudu prvního stupně, aby řádně zjistil průběh škodné události, případně provedl další důkazy.
Odvolací soud následně sice uznal objektivní odpovědnost vedlejšího účastníka v souladu se svým předchozím rozhodnutím, nicméně dovodil zavinění předmětného zranění stěžovatelem ze skutečnosti, že z žádného důkazu nevyplývá, že paleta byla přistavena přímo za záda stěžovatele nebo že by nebyla přistavěna na konci regálu, kde ji mohl stěžovatel očekávat. Stěžovatel tuto skutečnost nepovažuje za důvod, který by prokazoval zavinění škody stěžovatelem ve smyslu §420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., když se obecně palety v prostoru prodejny nemají nacházet anebo mohou nacházet řádně označené a zabezpečené pouze po nezbytnou dobu vyskladnění zboží. Stěžovateli tak nelze klást za vinu, že když se otáčel za nepředpokládaným zvukem, neověřil si, že na zemi není žádná překážka, neboť se jedná o prostor určený pro nakupující, kde se obvykle žádná překážka nenachází.
Stěžovatel poukázal na to, že vedlejší účastník nepředložil žádný liberační důvod a nese tedy odpovědnost za vzniklou újmu. Rozhodnutím nalézacího soudu nebylo respektováno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. V řízení před soudem prvního stupně zhodnotil důkazní břemeno totožně a opětovně jej nesprávně obrátil, došlo podle stěžovatele k nesprávnému poučení podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. V souvislosti s rozdílnou rozhodovací praxí obecných soudů poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16.
Stěžovatel dále poukázal na nesprávný postup soudu prvního stupně, který nepřipustil důkaz kamerovým záznamem z prodejny vedlejšího účastníka, a to s odůvodněním, že by se jednalo o porušení zákazu sebeobviňování. Jedná se přitom o důkaz, který může mít podle stěžovatele zásadní vliv na výsledek celého řízení (v souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07).
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že vedlejší účastník jej nabízením zboží na paletách vystavil nebezpečí pádu a zranění. Palety podle něj nejsou v maloobchodních prodejnách běžnou praxí, naopak je obvyklé, že zboží je umístěno v regálech nebo boxech. Právě takový standardní způsob vystavení zboží neskýtá vůči kupujícím žádné nástrahy.
Podle náhledu stěžovatele došlo ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 31, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na objektivní povahu odpovědnosti v případě škody způsobené provozní činností, z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se se vznesenou námitkou dostatečně vypořádal. Nelze přitom uzavřít, jak namítá stěžovatel, že by obecný soud nesprávně přenesl důkazní břemeno na bedra stěžovatele. Právě naopak. Odvolací soud ve svém rozsudku na str. 4 zcela jasně konstatoval, že pád stěžovatele byl způsobem provozní činností žalovaného. Tím je vyvozena odpovědnost na straně vedlejšího účastníka. Ten má v takovém případě, chce-li se vyvinit, pouze jednu možnost, a to v souladu s ustanovením §420a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. prokázat, že "škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného". V projednávaném případě dospěl krajský soud k závěru, že škodu si způsobil sám poškozený tím, že nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, kam jde a pouze vlastní neopatrností zakopl o paletu se zbožím. Tento závěr sám stěžovatel nijak nezpochybňuje. Neuvádí, že by škodná událost vznikla jinak, než zakopnutím o paletu. V tom panuje shoda jak na straně stěžovatele, tak i vedlejšího účastníka.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti sice snaží dovodit, že vedlejší účastník pochybil, když nabízel zboží na paletách, ovšem takové konstatování je příliš zjednodušující. Prodej zboží z palet není v českých obchodech ničím výjimečným a prakticky se jedná o praxi všech obchodníků, jimž to technické parametry prodejny umožňují. Většina zboží je vždy nabízena formou vyskladnění do regálu, ale část zboží je zpravidla nabízena přímo z palet. Apriorně se přitom nejedná o způsob prodeje, který by byl nevhodný. Ve své podstatě se jedná o svobodné rozhodnutí obchodníka o tom, jakou kulturu prodeje chce ve své prodejně upřednostnit. Je pochopitelné, že nevhodné umístění palety (stejně jako nevhodné umístění regálu či koše se zbožím) může vést ke vzniku škody, nicméně stěžovatel neuvedl, že by paleta byla za jeho záda právě umístěna bez jeho vědomí, nebo že by vybočovala ze souvislé řady regálů anebo že by kupříkladu byla umístěna tak nevhodně, že by došlo k nebezpečnému zúžení prostoru pro pohyb kupujících, apod. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska o závěrech krajského soudu pochybnosti.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl připuštěn důkaz kamerovým záznamem vedlejšího účastníka, nutno uvést, že s tímto se vypořádal již odvolací soud, když uvedl, že ze zprávy předložené vedlejším účastníkem se podává, že v rozhodné době nebyl v prodejně instalován kamerový systém.
Ústavní soud svým odmítavým usnesením nijak nezpochybňuje závažnost úrazu stěžovatele. Je nepochybné, že nastalá událost byla pro něj velmi zatěžující životní zkušeností. Přitom samotná příčina pádu je součástí života prakticky každého člověka. Ovšem ne každý se setká s takovými následky, jako stěžovatel. To však ještě neznamená, že by v obdobných případech měla být bez dalšího vyvozována odpovědnost třetí osoby.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu