ECLI:CZ:US:2018:1.US.1155.18.1
sp. zn. I. ÚS 1155/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Šumavská 1048/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017 č. j. 4 Tdo 1123/2017-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017 sp. zn. 5 To 128/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 25 T 28/2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Protože však toto usnesení ve své ústavní stížnosti označil jako napadené a polemizuje s ním, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další).
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly se skutečností, že ustanovení §7a odst. 2 zák. č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen "zákon o VZP") jej jako nuceného správce Všeobecné zdravotní pojišťovny opravňovalo k tomu, aby činil všechna rozhodnutí a právní úkony, které jinak přísluší řediteli Všeobecné zdravotní pojišťovny nebo jinému orgánu této pojišťovny. Odmítá úvahy odvolacího soudu, že novela zákona o VZP provedená zákonem č. 117/2006 Sb., která toto oprávnění zakotvila, byla nesystémová, a že se jí proto nemusí zabývat. Vyjadřuje přesvědčení, že jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, uskutečňoval plně v souladu se zákonem a že se odvolací soud dopustil svévolného výkladu zákona. Stěžovatel rovněž považuje za nepřípustné, že mu odvolací a dovolací soud kladly k tíži skutečnost, že krátce po uskutečnění předmětného jednání ministr zdravotnictví ukončil nucenou správu. Má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl někomu poskytnout jakoukoli výhodu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že v hrubém rozporu s účelem nucené správy dne 26. 4. 2006 uzavřel s dalšími osobami smlouvu o smlouvě budoucí. Zavazovala Všeobecnou zdravotní pojišťovnu uzavřít v budoucnu se zdravotnickým zařízením provozujícím protonovou terapii smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, podle níž by Všeobecná zdravotní pojišťovna hradila léčbu poskytovanou jejím pojištěncům, přičemž za patnáct let trvání této smlouvy by výše těchto úhrad činila nejméně 12 441 000 000 Kč. Stěžejní námitka stěžovatele je založena na tom, že k uzavření této smlouvy byl oprávněn, a to na základě ustanovení §7a odst. 2 zákona o VZP ve znění účinném od 1. 4. 2006, tudíž jednal plně v souladu se svými pravomocemi. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, tutéž námitku stěžovatel uplatňoval v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Trestní soudy se jí velmi pozorně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
Primárně je třeba v tomto směru odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (č. l. 10-13). Stěžejní význam má přitom argument, že oprávnění nuceného správce činit rozhodnutí a právní úkony vyplývající z citovaného ustanovení §7a odst. 2 zákona o VZP nelze vykládat tak, že každé takové rozhodnutí či právní úkon nuceného správce je přípustný, resp. souladný se zákonem. Odvolací soud ostatně i ve výroku odsuzujícího rozsudku poukázal na skutečnost, že v rámci nucené správy měl stěžovatel v souladu se zákonem o VZP a v souladu s tehdy platným zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní řád") dohlížet a svou aktivní činností přispívat k odstraňování nedostatků v hospodaření Všeobecné zdravotní pojišťovny, které vedly k zavedení nucené správy.
V této souvislosti Ústavní soud dále odkazuje na přiléhavou argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 3 obsaženou v rozsudku ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 25 T 28/2015. Nalézací soud zde (v návaznosti na předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 5 To 70/2016 přijaté v předmětné trestní věci) správně poukázal na zásady a pravidla vyplývající ze správního řádu, na něž výslovně odkazuje ustanovení §7a odst. 3 zákona o VZP a která se podle tohoto ustanovení vztahují na rozhodování o nucené správě. Připomněl, že podle rozhodnutí o zavedení nucené správy Všeobecná zdravotní pojišťovna řádně nevytvářela a nespravovala rezervní fond, neplnila povinnost sestavit a realizovat vyrovnaný rozpočet a nedodržovala další povinnosti související s jejím hospodařením, přičemž úloha stěžovatele nepochybně spočívala v intenzivnějším dohledu nad činností Všeobecné zdravotní pojišťovny a aktivním působení při napravování těchto nedostatků a pochybení. Z toho následně dovodil, že stěžovatel překročil své kompetence vytýčené mu jako nucenému správci důvody nucené správy a v návaznosti na smysl institutu nucené správy jako takového, vycházejícího z ustanovení §7a zákona o VZP, a porušil zásady a pravidla pro korektní výkon pravomoci státního úředníka, resp. správního orgánu, vycházející ze správního řádu.
Ústavní soud se s touto úvahou, kterou následně převzaly i odvolací a dovolací soud, ztotožňuje. Nezpochybňuje - stejně, jako tak nečinily ani trestní soudy - že stěžovatel měl oprávnění uzavírat za Všeobecnou zdravotní pojišťovnu smlouvy. Jestliže však uzavřel smlouvu, v důsledku které měla Všeobecná zdravotní pojišťovna v průběhu patnácti let uhradit částku přesahující 12 miliard korun, překročil tím své kompetence vyplývající z účelu nucené správy ve smyslu zákona o VZP a zásad stanovených ve správním řádu, jejichž součástí je mj. povinnost správního orgánu chránit zájmy státu a společnosti, práva a zájmy občanů a organizací a důsledně vyžadovat plnění jejich povinností (srov. §3 odst. 1). Ústavní soud tedy sdílí přesvědčení trestních soudů, že stěžovatel předmětným jednáním vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán jeho úmysl jiné osobě zajistit určitou výhodu, resp. opatřit jinému prospěch. Opět lze v tomto směru odkázat zejména na odůvodnění výše označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (č. l. 14-17), ve kterém řádně vyhodnotil provedené důkazy a podrobně vysvětlil důvody svého závěru, že cílem jednání stěžovatele bylo napomoci bratrům V. a P. L. v jejich snaze realizovat vybudování a provozování protonového centra v České republice.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu