ECLI:CZ:US:2018:1.US.1186.16.1
sp. zn. I. ÚS 1186/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem se sídlem V jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 413/2012 ze dne 16. 5. 2012, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 120/2012-219 ze dne 3. 1. 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 61/2013-259 ze dne 4. 4. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 759/2013 ze dne 25. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 61/2013-339 ze dne 16. 1. 2014, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 521/2014 ze dne 25. 6. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 61/2013-456 ze dne 4. 12. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 429/2015 ze dne 27. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl dne 16. 11. 2011 obžalován pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měl, zkráceně řečeno, dopustit tím, že dne 6. 3. 2011 kolem 03.00 hod v Hradci Králové jako člen pořádkové služby poté, co vyvedl před bar poškozeného V. P. a ten se pokusil vrátit zpět do baru, udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak, že poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "okresní soud") č. j. 3 T 207/2011-145 ze dne 7. 12. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") č. j. 10 To 2/2012-164 ze dne 5. 1. 2012, bylo nejprve trestní stíhání stěžovatele zastaveno s odkazem na ustanovení §172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy shledaly, že nebyly dodrženy zákonné náležitosti postupu při úkonu rekognice in natura, v důsledku čehož k ní nebylo možno v trestním řízení přihlížet. Bez použití tohoto důkazu neexistoval dle jejich názoru ve věci jiný podklad pro závěr o spáchání skutku stěžovatelem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání. Na jeho podkladě Nejvyšší soud napadeným usnesením sp. zn. 5 Tdo 413/2012 ze dne 16. 5. 2012 obě rozhodnutí nižších soudů zrušil.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu v tom smyslu, že důkaz rekognice je zákonný a použitelný okresní soud posléze vydal rozsudek č. j. 3 T 120/2012-219 ze dne 3. 1. 2013, jímž stěžovatele uznal vinným z vytýkaných trestných činů a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Odvolání stěžovatele bylo usnesením krajského soudu č. j. 10 To 61/2013-259 ze dne 4. 4. 2013 zamítnuto jako nedůvodné.
Stěžovatel se dále obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud, který dne 25. 9. 2013 přijal usnesení sp. zn. 5 Tdo 759/2013, jímž rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 4. 2013 zrušil.
Krajský soud znovu tedy věc projednal, načež svým rozsudkem č. j. 10 To 61/2013-339 ze dne 16. 1. 2014 zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu rozsudek okresního soudu ze dne 3. 1. 2013 v celém rozsahu a nově podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným toliko ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozeného V. P. a Zdravotní pojišťovnu Škoda soud odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Výše zmíněné rozhodnutí bylo z podnětu dovolání stěžovatele opětovně zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 521/2014 ze dne 25. 6. 2014.
Po doplnění dokazování dle pokynů dovolacího soudu krajský soud pak vydal v pořadí poslední rozsudek č. j. 10 To 61/2013-456 ze dne 4. 12. 2014, který se co do výroků o vině a trestu shodoval s jeho předchozím rozhodnutím ze dne 16. 1. 2014.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 5 Tdo 429/2015 ze dne 27. 1. 2016 tentokrát již odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti, ve shodě s již dříve učiněnými podáními adresovanými orgánům činným v trestním řízení, namítal, že rekognice in natura, která proběhla dne 27. 9. 2011, nebyla provedena řádně a jednalo se tedy o důkaz nezákonný a tím pádem i procesně nepoužitelný. Stěžovatel v této souvislosti rozlišil tři fáze rekognice, sestávající z výslechu poznávající osoby (první fáze), samotného poznávání osob, jež jsou svědkovi ukázány (druhá fáze), a následného doplňujícího výslechu poznávající osoby (třetí fáze). Ve vztahu k první fázi stěžovatel policejnímu orgánu vytýkal, že přes výslovnou žádost nedovolil jeho obhájci se tohoto úkonu účastnit, dále že příslušný výslech fakticky nebyl proveden, když svědek toliko odkázal na protokol sepsaný v rámci předchozí nezákonné fotorekognice, a konečně že rekognici nebyla přítomna nezúčastněná osoba ve smyslu §104b odst. 1 trestního řádu, kterýžto nedostatek se přenesl i do dalších fází rekognice. K druhé fázi stěžovatel uvedl, že nebyl naplněn požadavek, aby mezi poznávanými osobami byla přítomna jen jedna ztotožňovaná osoba, neboť stěžovatel byl svědkovi ukázán ve skupině šesti osob, z nichž tři byly podezřelé ze spáchání předmětného skutku (kromě stěžovatele ještě F. P. a J. P.). Stěžovatel rovněž poukázal na nesourodost ztotožňovaných osob a na skutečnost, že dalším dvěma prověřovaným nebyla dána možnost zvolit si pořadí a číslo. U třetí fáze pak stěžovatel konstatoval, že tato vůbec neproběhla. Z hlediska ústavněprávního kvalifikoval stěžovatel pochybení orgánů činných v trestním řízení tak, že zákaz účasti obhájce na výslechu představuje porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle názoru stěžovatele nemůže obstát tvrzení, že se nejednalo o obhajobu, nýbrž toliko o "právní pomoc", jestliže bylo cílem úkonu získání důkazu použitelného před soudem. Stěžovatel dále dovozoval, že pokud byly svědkovi ukázány tři podezřelé osoby společně se třemi dalšími osobami, došlo k redukci pravděpodobnosti, že dojde k náhodnému určení pachatele, ze zákonem předvídané jedné čtvrtiny (jeden poznávaný a k němu tři další osoby) na jednu polovinu, čímž byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. K nerespektování presumpce neviny mělo dle stěžovatele dojít také v důsledku toho, že s ním jediným bylo zacházeno jako s podezřelým, ačkoliv dosavadní výsledky policejního šetření směřovaly k tomu, že skutek mohl spáchat i F. P. a J. P.. Posledně jmenovaným pak nebyl zaručen spravedlivý proces, neboť jim byla odepřena práva, jež jim jakožto podezřelým náležela.
Po zvážení stížnostní argumentace a obsahu spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)]. V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva [nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)] a v procesu dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Nic takového ale v posuzované věci zjištěno nebylo.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy (jmenovitě zejména Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 413/2012 ze dne 16. 5. 2012 a opakovaně pak v usnesení sp. zn. 5 Tdo 429/2015 ze dne 27. 1. 2016) otázkou procesní účinnosti rekognice in natura podrobně zabývaly, přičemž svůj závěr, že se nejednalo o nezákonný důkaz, logicky a srozumitelně zdůvodnily; důsledně se přitom vypořádaly se všemi výtkami obhajoby, jež se k posuzovanému úkonu vázaly. Ústavní soud neshledal nic, co by bylo možno úvahám obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknout, nepříslušelo mu proto je jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti v převážné části jen mechanicky zopakoval námitky, které neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení, aniž by na argumentaci obecných soudů jakkoliv reagoval. Za těchto okolností považuje Ústavní soud za postačující v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
K tvrzení stěžovatele, že byla při provádění rekognice in natura porušena ústavně zaručená práva F. P. a J. P., jež jim jakožto podezřelým z trestného činu náležela, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, což jinak vyjádřeno znamená, že stěžovatel musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného. Pro úplnost lze dodat, že oba výše jmenovaní vystupovali v předmětné kauze jako svědci, nikoli jako podezřelí. Přinejmenším F. P. se, coby třetí člen pořádkové služby, vyvedení poškozeného z baru a jeho fyzického napadení prokazatelně vůbec neúčastnil.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu