ECLI:CZ:US:2018:1.US.1206.15.2
sp. zn. I. ÚS 1206/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 14. května 2018 sp. zn. I. ÚS 1206/15 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Zdeňka Pavlíčka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2011 č. j. 20 Co 319/2009-300 vydaným ve stěžovatelově restituční věci, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a prof. MUDr. Vladimíra Kořístka, DrSc., a Jany Kořístkové, zastoupených JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, a Petra Němečka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011 č. j. 20 Co 319/2009-300 bylo nerespektováním zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedené rozsudky se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Právní předchůdce stěžovatele pan Alfréd Panowský, naposledy bytem G., zemřelý 14. 7. 2011, podal již dne 13. 11. 1992 návrh na zahájení řízení o povinnosti uzavřít s žalovanými prof. MUDr. Vladimírem Kořístkem a Janou Kořístkovou dohodu o vydání ideální části 9/10 rodinného domu v Brně společně s id. 9/10 pozemků p. č. X1 a parc. č. X2 zapsaných na LV č. X3 pro k. úz. Černá Pole, okr. Brno-město. Domáhal se nahrazení projevu vůle žalovaných v dohodě tak, že vydávající uznávají, že jako původní vlastník nemovitostí tyto nemovitosti pozbyl v důsledku vysloveného trestu propadnutí majetku, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1974 sp. zn. 7 T 74/74, a byl následně rehabilitován usnesením téhož soudu ze dne 19. 11. 1990 sp. zn. 4 Rt 113/90. Označené nemovitosti pozbyl způsobem spadajícím pod §2 odst. 1 písm. c) a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vydávající rovněž měli v dohodě uznat, že tyto nemovitosti nabyli smlouvou ze dne 25. 8. 1975 registrovanou Státním notářstvím Brno-město pod č. j. 3 RI 20/75 a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z téhož dne, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dále se stěžovatel domáhal, aby vydávající vydali ze svého bezpodílového spoluvlastnictví ideální podíl 9/10 rodinného domu č. p. X4 s ideálními 9/10 pozemku na parcele č. X1 a ideálních 9/10 pozemku na parcele č. X2 zapsaných na LV č. X3 pro k. úz. Černá Pole, okres Brno-město.
2. Tento návrh byl nejprve zamítnut rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1993 č. j. 34 C 114/93-18, kdy soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel není oprávněnou osobou vzhledem k absenci trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky. Krajský soud v Brně zrušil tento rozsudek usnesením ze dne 24. 11. 1994 sp. zn. 20 Co 45/94 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, neboť tak reagoval na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)]. Soud prvního stupně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 3. 1998 tak, že žalobu opět zamítl vzhledem k tomu, že žalovaní (vedlejší účastníci) nejsou vlastníky ani držiteli žádaných nemovitostí. Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatele tento rozsudek opět zrušil. Městský soud v Brně následně přijal rozsudek ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 34 C 114/93, který byl Krajským soudem v Brně potvrzen rozsudkem ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 20 Co 726/2000.
3. Citované rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 (N 177/35 SbNU 365), v němž tento soud zejména uvedl, že ve věci "je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi vedlejšími účastníky a státem". V tomto směru se Ústavnímu soudu jevila odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná, neboť pouze paušálně hodnotila nenaplnění této podmínky a celou věc stavěla do roviny neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele, aniž by se případem podrobněji zabývala. Přitom z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatele vyplývala celá řada indicií nasvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy nikterak nevypořádaly.
4. Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 rozhodly obecné soudy takto:
Městský soud v Brně vydal dne 30. 10. 2008 rozsudek č. j. 34 C 297/2004-168, kterým rozhodl, že žalovaní prof. V. Kořístek a J. Kořístková jsou povinni společně a nerozdílně vydat žalobci id. 9/10 nemovitostí zapsaných na LV č. X3 v k. úz. Černá Pole, obec Brno, a sice domu č. p. X4 na pozemku parc. č. X1, pozemku parc. č. X1 a pozemku parc. č. X2 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Návrh žalobce, aby mu byl tyto nemovitosti povinen vydat žalovaný P. Němeček, byl zamítnut a soud dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2010 č. j. 20 Co 319/2009-237 rozhodnutí nalézacího soudu změnil, nicméně na základě podaného dovolání byl tento rozsudek Krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2661/2010-263 a věc byla opětovně projednávána.
5. Konečně vydal Krajský soud v Brně pod č. j. 20 Co 319/2009-300 dne 25. 1. 2011 rozsudek, kterým rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I mění tak, že se zamítá návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1 a 2 uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 nemovitostí, o které se ve věci jednalo (viz výše); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Brně v citovaném rozhodnutí nezpochybňoval, že právní předchůdce stěžovatele A. Panowský se stal oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 164/1994 Sb. dne 1. 11. 1994 [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)]. Odvolací soud však nesdílel závěry soudu prvního stupně, že žalovaní prof. MUDr. V. Kořístek a J. Kořístková byli protiprávně zvýhodněni oproti jiným potenciálním zájemcům o předmětnou nemovitost. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 15. 7. 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 zamítl stěžovatelovo dovolání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto rozsudky jsou napadeny nynější ústavní stížností.
6. V jejím obsáhlém odůvodnění se stěžovatel nejdříve věnuje svému procesnímu nástupnictví a otázce včasnosti podání ústavní stížnosti. Uvedl přitom, že v den, kdy Alfréd Panowský zemřel (14. 7. 2011), ještě běželo dovolací řízení před Nejvyšším soudem, ale rozhodnutí o dovolání bylo doručeno právnímu zástupci p. Panowského až poté, co se tak stalo. Vzhledem k tomu, že advokát p. Panowského a MUDr. Pavlíčka měl v úschově závěť pana Panowského a její obsah mu byl znám, bylo možné předpokládat, že jediným dědicem bude jeho synovec, tedy stěžovatel. I samotný Alfréd Panowský měl zájem, aby stěžovatel vstoupil do řízení na místo něho již za jeho života, což však nebylo odvolacím soudem připuštěno, a tak stěžovatel podal ústavní stížnost. Ta byla usnesením ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2588/11 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta s tím, že je předčasná, neboť Alfréd Panowský zemřel v dovolacím řízení a doručení jeho právnímu zástupci v době, kdy již nežil, není účinné doručení. Nejdříve je tak třeba vyřešit otázku právního nástupnictví, doručit právnímu nástupci pana Panowského rozhodnutí o dovolání a teprve poté je možno podat ústavní stížnost.
7. Ohledně právního nástupnictví stěžovatele za pana Panowského rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2014 č. j. 34 C 297/2004-379 tak, že na místo žalobce vstupuje do řízení stěžovatel. Toto rozhodnutí bylo ze strany žalovaných napadeno odvoláním a bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2014 č. j. 20 Co 559/2014-387. Listem ze dne 23. 2. 2015 se právní zástupce stěžovatele obrátil na nalézací soud s prosbou, aby byl soudní spis předán dovolacímu soudu k pokračování v dovolacím řízení, a mohlo tak být doručeno rozhodnutí o dovolání; následně pak teprve mohla být podána tato ústavní stížnost. Přípisem ze dne 9. 3. 2015, doručeným právnímu zástupci stěžovatele téhož dne, nalézací soud sdělil, že rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 30. 10. 2014 a že byl stěžovateli doručen společně s usnesením č. j. 34 C 297/2004-379 ze dne 11. 6. 2014. Nutno ovšem říci, že to bylo v době, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení, tím se stal až právní mocí citovaného usnesení, což bylo až 30. 10. 2014. Teprve po tomto datu bylo možno stěžovateli řádně doručovat rozsudek dovolacího soudu. Rovněž nelze přehlédnout, že dovolatel musí být zastoupen dle §241 odst. 1 o. s. ř. advokátem, a mělo se tak doručovat právnímu zástupci. Dále je dle stěžovatele třeba uvést, že předmětný rozsudek Nejvyššího soudu, který byl doručen stěžovateli (nikoliv jeho právnímu zástupci) spolu s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 č. j. 34 C 297/2004-379, byl doručen v neaktualizované podobě, se stejným zněním, jako by byl doručen panu Panowskému, kdyby nezemřel, nebo jako byl doručen jeho právnímu zástupci v roce 2011. Z rozsudku Nejvyššího soudu či usnesení č. j. 34 C 297/2004-379 vůbec nebylo zřejmé, že se jedná o doručení rozsudku Nejvyššího soudu stěžovateli, tak jak vyžadovalo výše uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2588/11. Právnímu zástupci stěžovatele byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 řádně procesně doručen teprve společně s přípisem ze dne 9. 3. 2015. Teprve od tohoto data je tak podle stěžovatele možno počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jestliže mu již jednou byla ústavní stížnost odmítnuta jako předčasná s tím, že nestačí, aby se s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu prostě jen seznámil, ale musí se s ním seznámit právě až v procesním postavení účastníka dovolacího řízení, tak logicky vyčkal, až mu bude toto rozhodnutí doručeno poté, co nabude právní moci usnesení o jeho účastenství, což se stalo až dne 9. 3. 2015.
8. Stěžovatel věří, že Ústavní soud bude považovat ústavní stížnost za včas podanou. Bylo by podle něj absurdní, aby se mu meritorního přezkumu nedostalo. Nejdříve proto, že podal ústavní stížnost do rozhodnutí, o němž se jenom dozvěděl, a proto byla odmítnuta pro předčasnost, a nyní, když vyčkal, aby mu bylo napadené rozhodnutí doručeno poté, co nabude právní moci usnesení o právním nástupnictví, by byla vyhodnocena jako opožděně podaná. Znamenalo by to, že najednou není nutno formální postup při doručování rozhodnutí až tak striktně dodržovat a je možné budoucímu účastníku řízení najednou doručit rozhodnutí ještě před tím, než se jím skutečně řádně stane.
9. Z věcného hlediska stěžovatel soudí, že zejména v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a kterou stěžovatel opakovaně zdůrazňoval. Zatímco nalézací soud se těmito skutečnostmi zabýval a vyhodnotil je, odvolací soud je hodnotil selektivně a ze zjištěných skutečností vybíral pouze takové, které mu umožnily rozhodnout pro stěžovatele negativně. Ostatní skutečnosti odvolací soud ignoroval, případně vyhodnotil toliko izolovaně od ostatních, čímž se dopustil libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu stěžovatel uvedl, že výrok rozsudku trestního soudu o trestu propadnutí majetku zněl na majetek jako celek, přitom následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na 9/10 předmětných nemovitostí. Kupní smlouva na nemovitosti jako na celek byla za totalitního režimu uzavřena až poté, co stát připravil o 1/10 nemovitostí manželé Pavlíčkovy, ovšem za takto nově nastolené situace neproběhlo řízení se všemi zájemci o nemovitost. Odvolací soud se k tomu ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí vůbec nevyjadřuje. Ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že ke zbavení spoluvlastnictví manželů Pavlíčkových "by došlo vždy". Soud zdůrazňuje, že i kdyby stát nezvolil tuto formu, pak by za každého společenského zřízení podal neprodleně žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a majoritní vlastník by byl určen výlučným vlastníkem nemovitosti. S tímto závěrem se ovšem nelze podle stěžovatele ztotožnit. Pokud by stát byl vlastníkem 9/10 nemovitostí a chtěl nemovitost prodat, pak by ho měl nabídnout ke koupi ostatním spoluvlastníkům, což v té době byli manželé Pavlíčkovi, na které byl naopak činěn nátlak, aby se svého podílu vzdali. Také není jasné, proč nebyla nemovitost spíše převedena do majetku Československé televize, která měla v uvedeném domě výtvarné a trikové studio. Podezřelý sám o sobě je pak překotný způsob jednání o přidělení nemovitosti, které se konalo mimořádně již večer následujícího dne po té, co nabyl právní moci rozsudek odsuzující žalobce za nezákonné opuštění republiky k trestu odnětí svobody a propadnutí jmění.
10. Žalovaný prof. Kořístek byl dobrovolným členem československé zpravodajské služby, dlouholetým členem KSČ a důvěrníkem Státní bezpečnosti (dále jen "StB"). Pokud se jedná o spolupráci se zpravodajskou službou, tak tu odvolací soud hodnotil tak, že vše bylo v nejlepším pořádku a tato okolnost neměla vliv na přidělení nemovitosti. Soud dále dle stěžovatele neúměrně relativizuje závažnost spolupráce prof. Kořístka se zpravodajskou službou a StB, když položil důraz na to, že několik let předtím, než bylo rozhodnuto o přidělení nemovitosti prof. Kořístkovi, byla spolupráce s ním ze strany těchto orgánů ukončena. Soud tak akcentoval pouze jisté časové hledisko (datace ukončení spolupráce), ze které dovodil nemožnost sjednat prof. Kořístkovi výhodnější přístup k nemovitosti. Stěžovatel má za to, že je notorietou, že formální ukončení členství nebo zánik něčí funkce neznamená přerušení veškerých vazeb s původními spolupracovníky. V daném případě není ani tak rozhodný okamžik vzniku či případně ukončení nějaké spolupráce s československou zpravodajskou službou, StB nebo členství v KSČ, ale to, že prof. Kořístek měl kontakty s představiteli těchto složek státu a měl vybudované vazby, které mu mohly být při čemkoli k užitku. Otázku spolupráce prof. Kořístka se zpravodajskou službou, StB a jeho členství v KSČ tak nelze hodnotit přepjatě právně formalisticky, ale naopak podle kritérií materiálního právního státu. Proto ostatně nebylo ani třeba, aby se prof. Kořístek někde formálně na žádostech dovolával svých zásluh a spolupráce s StB nebo členství v KSČ. Uvedené okolnosti totiž byly všem rozhodujícím orgánům známé a nebylo třeba na ně výslovně upozorňovat.
11. Prof. Kořístek získal půjčku na koupi nemovitosti ještě předtím, než proběhlo výběrové řízení. Odvolací soud uvádí, že příslib úvěru se nevztahoval v jeho případě ke konkrétní nemovitosti. To je podle stěžovatele překvapivé hodnocení důkazů, neboť prof. Kořístek znal dopředu cenu nemovitosti na celé tisíce a ani netvrdil, že by za tyto peníze chtěl koupit nějakou jinou nemovitost, která by stála právě tolik, co nemovitost, která mu byla přidělena. Pokud takto zjišťoval poskytnutí úvěru, navíc na naprosto konkrétní částku, která bude potřeba na pokrytí kupní ceny nemovitosti, pak je to podle stěžovatele zřejmé protiprávní zvýhodnění, jelikož ostatní uchazeči o koupi nemovitosti informace o tom, že je možnost nemovitost získat a za jakou cenu, neměli. Tento způsob výběru zkrátka není založen na rovnosti, a proto je z hlediska zásad demokratického právního státu, podle kterých se má tento výběr posuzovat dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 (viz výše), nepřípustný.
12. Odvolací soud se v rámci odůvodnění rozhodnutí soustředil podle stěžovatele převážně na glorifikaci prof. Kořístka jako uznávaného odborníka v oboru a selektivně vyhodnotil jen ty indicie, které svědčily pro jeho závěr. Důkazy, které by svědčily o opaku, buď bagatelizoval, nebo bez bližšího zdůvodnění uvedl, že nemají na souzenou věc vliv, případně se jimi nezabýval vůbec. Odvolací soud na několika místech odůvodnění svého rozsudku uvedl, že důvodem pro získání nemovitosti byla odbornost žalovaného, kdy kritériem výběru byl zájem společnosti, přičemž tímto kritériem mohla být jak stabilizace tohoto odborníka, tak saturace početné rodiny, případně také zájem o trvalé umístění socialistické organizace. K uvedenému hodnocení stěžovatel namítá, že je v tomto případě nanejvýš sporné, co je to "zájem společnosti". Jelikož v totalitním státě neexistuje otevřená společnost, platí, že to, co lze eufemisticky označit zájmem společnosti, je ve skutečnosti zájmem těch, kteří společnost ovládají. Soud argumentoval tak, že dostupnost špičkové zdravotní péče v oblasti hrudní a cévní chirurgie a transplantace je prioritou, kterou volí každý společenský režim bez ohledu na to, v jakém politickém spektru se pohybují jeho představitelé. Uvedená teze platí podle stěžovatele pouze tehdy, pokud by byl zajištěn princip rovnosti šancí všech uchazečů uspět ve výběrovém řízení, s čímž si ale společenský režim, jako byl ten bývalý, příliš starosti nečinil.
13. Odvolací soud považoval za notorietu, že bez určitého zázemí (samostatné pracovny, dostatečně izolované od kuchyní, koupelen, dětských pokojů atp.) nemůže být žádná odborná duševní činnost, tím spíše vědecká, vůbec možná. Stěžovatel však za notorietu naopak považuje, že pedagogická a vědecká činnost se provádí na univerzitách, kde mají pedagogičtí a vědečtí pracovníci své zázemí a kanceláře a rovněž knihovnu s odbornou literaturou. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy informace byly zaznamenány výhradně v tiskovinách (knihách a odborných časopisech), se vědecká činnost zkrátka prováděla především v knihovnách, a nikoli doma. Rovněž tak vědecká činnost lékařská se prováděla na klinikách, neboť lékař si zkrátka ani nemůže tuto práci nosit domů, což plyne z povahy věci. Prof. Kořístek jako primář kliniky měl zajisté svoji kancelář, která byla plně vyhovující jeho vědecké a lékařské činnosti.
14. Kritéria výběru je třeba hodnotit nikoli bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Právě při tomto hodnocení je základním prvkem rovnost. Pokud je zpětně argumentováno, že kritériem výběru byl zájem státu na dostupnosti špičkové zdravotní péče, případně na rozvoji vědecké činnosti, pak to mělo být sděleno jako podmínka takového výběrového řízení, aby bylo možné (i pro jiné odborníky a vědce) se do takového výběrového řízení přihlásit. Pokud toto učiněno nebylo, pak nelze těmito atributy odůvodňovat výběr uchazeče. V dané věci byl podle stěžovatele zkrátka uchazeč vybrán dávno před tím, než se nějaké výběrové řízení konalo a nyní se dodatečně odůvodňuje, kvůli čemu byl vybrán. Pokud je uchazeč vybírán na základě kritérií, o kterých není dopředu nic známo, pak není možné považovat takový výběr za férový a respektující princip rovnosti. Vybraný uchazeč je tak vždy protiprávně zvýhodněn na úkor jiných účastníků výběrového řízení, protože ti nemají vůbec možnost zjistit, v čem by museli vybraného uchazeče předstihnout.
15. Stěžovatel má nadále za to, že výběr uchazeče o nemovitost byl rovněž protiprávní i podle tehdejších předpisů, což odvolací soud vůbec nehodnotil. Spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli totiž v roce 1975 manželé MUDr. František a Miroslava Pavlíčkovi a těm mělo být v souladu se směrnicí Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1964, účinnou od 1. 5. 1964, uveřejněnou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 pod č. j. 314/17.756/64 (Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům) nabídnuto odkoupení spoluvlastnického podílu, který připadl státu. Stát měl postupovat v souladu s pravidly, která si sám uložil, a jestliže vlastnické právo spoluvlastníků nemovitosti měl za sporné, měl se s ním nejdříve vypořádat a teprve poté provést výběrové řízení. Rovněž je třeba poukázat na to, že předmětný rodinný dům č. p. X5 v Brně má obytnou plochu větší než 120 metrů čtverečních, což podle tehdejšího občanského zákoníku byla definiční výměra rodinného domku. Tato okolnost měla bránit tomu, aby dům byl prodán do osobního vlastnictví jedné rodině, a zakládala právo státu vymezit v této nemovitosti prostor k pronájmu bytu dalším osobám. Dobově pojato přitěžující okolností měl být také fakt, že prof. Kořístek vlastnil 1/3 rodinného domku v Z. v okrese Blansko, jak sám uvedl v dotazníku k převodu nemovitostí. Uvedené okolnosti odvolací soud ve svém rozsudku vůbec nehodnotil. Výše citovaná směrnice Ministerstva financí byla v daném případě dle stěžovatele porušena opakovaně. Podle ustanovení §21 této směrnice mělo být s realizací majetku, který stát nabyl na základě výroku trestu propadnutí jmění v trestním řízení, vyčkáno po 3 měsíce ode dne právní moci soudního rozhodnutí - s odkazem na ustanovení §346 tehdy platného trestního řádu. V daném případě nabyl rozsudek, odsuzující žalobce za nezákonné opuštění republiky k trestu odnětí svobody a propadnutí jmění, právní moci dne 30. 10. 1974. Zásadní jednání o přidělení nemovitostí vedlejším účastníkům řízení se konalo mimořádně již večer následujícího dne, tj. 31. 10. 1974 a první smlouva o prodeji předmětných nemovitostí byla s nimi uzavřena dne 14. 11. 1974. Je otázkou, jak potom vůbec výběrové řízení mohlo proběhnout. Ve spise je evidováno 11 žádostí, jejichž text se většinou nedochoval. Měly být doručeny ONV III Brno v období od 2. 5. 1970 do 31. 10. 1973, to znamená, že se zájemci hlásili o majetek žalobce, který v té době ještě legálně pobýval v cizině a svůj majetek po právu vlastnil - vlastnil 9/10 a 1/10 vlastnili občané, kteří žili v České republice. Poté, co nemovitosti propadly státu, již stát nezveřejnil možnost ucházet se o ně ve výběrovém řízení, neboť ONV Brno měl již budoucí nabyvatele vybrané. V realizačním spise je založena listina datovaná dnem 23. 7. 1973 - jedná se o příslib České státní spořitelny, že poskytne vedlejším účastníkům půjčku na zakoupení nemovitosti ve výši 156 000 Kčs. Je pozoruhodné, opakuje stěžovatel, že už v červenci 1973 znali tito zájemci s přesností na celé tisíce cenu nemovitostí a že jednali již tak konkrétním způsobem, že požádali spořitelnu o půjčku. Nasvědčuje to tomu, že měli nemovitosti přislíbeny už v době, kdy ještě státu nepatřily. Uvedené okolnosti odvolací soud ve svém rozsudku opět vůbec nijak nehodnotil.
16. Výše uvedené ignorování zřejmých skutečností bylo namítáno i v dovolání, což však dovolací soud ve svém rozsudku vůbec nereflektoval. Pouze se spokojil s tím, že odvolací soud doplnil dokazování v určitých věcech. V daném případě ale nejde jenom o to nějaké důkazy provést, ale všechny tyto důkazy a tvrzení vyhodnotit jednak zvlášť a potom ve vzájemné souvislosti. Podle názoru stěžovatele je kuriózní, když dovolací soud neustále proklamuje, že odvolací soud se musí vypořádat se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 620/02 (celou řadou indicií týkajících se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění při uzavírání kupní smlouvy), nicméně splnění podmínky onoho "vypořádání" se redukuje toliko na formální provedení dalšího jednání, při kterém odvolací soud provede nějaké důkazy. Problém není v provádění důkazů, ale v jejich selektivním hodnocení. Požadavek dovolacího soudu na přímé důkazy je podle stěžovatele rovněž přepjatě formalistický, neboť indicie lze dokázat i nepřímými důkazy. Navíc samotný požadavek na přímé důkazy v restitučních sporech, s jejich počátky v sedmdesátých letech 20. století, které se mohou táhnout několik desetiletí, není zcela adekvátní, jak lze ostatně vyčíst z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02 ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365). Naopak jediné indicie, které nejsou podepřeny přímými důkazy, jsou ty, ze kterých odvolací soud vycházel, když dovozoval, že prof. Kořístek získal uvedenou nemovitost nikoli jako prominent komunistického režimu, ale jako význačný odborník. V zásadě zde odvolací soud nevycházel ani z indicií, ale jenom z tvrzení prof. Kořístka, kterého ani nevyslechl.
II. Vyjádření k ústavní stížnosti
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelova polemika s rozhodnutími obecných soudů se nese (podobně jako tomu bylo již v řízení dovolacím) především v rovině kritiky skutkových zjištění, aniž by jí byly vytýkány poklesky stran náležitého respektování příslušné hmotněprávní či procesněprávní reglementace, jejímž prostřednictvím měla být zmíněným právům poskytována náležitá ochrana. Právní úprava dovolacího řízení účinná v rozhodném období přitom Nejvyššímu soudu neumožňovala, aby přehodnocoval výsledky provedeného dokazování, k čemuž v zásadě směřovaly výhrady dovolatele, ale dávala prostor pouze pro korekci těch rozhodnutí odvolacího soudu, jež vycházela ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době rozhodování dovolacího soudu), tedy v nichž soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, případně nepokládal-li za zjištěné něco, co z obsahu spisu naopak vyplývá. Nejvyššímu soudu pak v souladu se zmíněnou úpravou nepříslušelo bez dalšího označit za nesprávný výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, jelikož ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že tento je možno považovat za vadný pouze v případě, že soud pochybil ve způsobu, jímž k němu dospěl. Dožadoval-li se tedy dovolatel revize skutkových vývodů odvolacího soudu, jejichž podloženost byla doplněna v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2661/2010, aniž by naznačil existenci takových nedostatků, jež by mohly být pokládány za naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., v tehdy rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud než podané dovolání zamítnout. Se zřetelem k předestřenému je ve vyjádření uvedeno, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci lze pokládat za ústavně konformní. Proto bylo účastníkem řízení navrhnuto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.
18. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně uvedl, že odkazuje na písemné odůvodnění svého rozsudku a s podáním stěžovatele kategoricky nesouhlasí.
19. Podle názoru vedlejších účastníků řízení, prof. MUDr. Kořístka a J. Kořístkové byla ústavní stížnost podána opožděně. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo prý stěžovateli řádně doručeno; sice před právní mocí usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 č. j. 34 C 297/2004-379, avšak bylo stěžovateli doručeno současně s tímto usnesením, v němž bylo rozhodnuto o jeho právním nástupnictví. Od 30. 10. 2014 tedy podle jejich názoru plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatelovy námitky domnělých vad při doručování Nejvyšším soudem považují vedlejší účastníci za účelové a čekání na právní moc usnesení o právním nástupnictví prý zase vychází z velmi formalistického pojetí principů doručování. Dále se vedlejší účastníci vyjádřili i k věcným námitkám stěžovatele. Předmětná rozhodnutí nevykazují podle nich žádné znaky svévole, jak je stěžovatelem vytýkáno, pročež nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel napadl pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v zásadě pouze pro údajně vadné hodnocení důkazů, což může být v dovolacím řízení uplatněno jen v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu však takovéto vady podle vedlejších účastníků nevykazuje. Jinými slovy, stěžovatel pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, kteréžto však není v nesouladu s provedeným dokazováním, a v zásadě i svoji ústavní stížnost opírá o řadu domněnek a spekulací, které se mu v řízení před odvolacím soudem nepodařilo prokázat. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá přehodnocovat provádění dokazování ze strany obecných soudů, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
20. Vedlejší účastník řízení Mgr. Petr Němeček, který tvrdí, že nabyl roku 2003 předmětné nemovitosti v dobré víře (kupní smlouvou uzavřenou dne 26. 2. 2003 s MUDr. Z. Kořístkem a JUDr. Vladimírou Janů, dětmi původně žalovaných), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zastává názor, že nebyl v řízení před obecnými soudy věcně legitimován a pozbyl postavení účastníka řízení. Přesto s ním bylo jako s účastníkem řízení nakládáno. Z procesní opatrnosti proto navrhl, aby mu Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přiznal postavení vedlejšího účastníka, jelikož věc se jej zásadně dotýká. Ve vyjádření dále zejména namítl, že stěžovatel není podle jeho názoru dědicem zemřelého Alfréda Panowského, a není tak aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Ačkoliv zemřelý pořídil závěť, kterou předmětné nemovitosti odkázal stěžovateli - svému synovci, tyto mu dosud nenáležely, neboť se jich jen domáhal podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ani zemřelý A. Panowský nebyl podle něj aktivně legitimován, neboť se stal oprávněnou osobou až ke dni vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)], tedy ke dni 1. 11. 1994, a proto ani vedlejší účastníci prof. MUDr. V. Kořístek a J. Kořístková nemohli být legitimováni pasivně. Oproti nároku stěžovatele stojí prý konstituované vlastnické právo, které nabyli MUDr. V. Kořístek a J. Kořístková již roku 1974. Převod nemovitostí ze dne 27. 9. 1991 na jeho právní předchůdce MUDr. Zdeňka Kořístka a JUDr. Vladimíru Janů nelze podle vyjádření považovat za neplatný ve smyslu blokačního ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Proto tento vedlejší účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo věcně zamítnuta.
III. Změna soudce zpravodaje a procesní předpoklady projednání věci
21. Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1206/15 byl soudce zpravodaj Ludvík David vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci, jelikož o ní rozhodoval jako člen senátu Nejvyššího soudu. V souladu s platným rozvrhem práce byla věc přidělena novému soudci zpravodaji Davidu Uhlířovi.
22. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat procesními předpoklady projednání věci. V daném případě shledal, že ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud tedy akceptoval stěžovatelův shora uvedený výklad, že jeho právnímu zástupci byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011 č. j. 28 Cdo 1892/2011-323 řádně procesně doručen teprve společně s přípisem ze dne 9. 3. 2015, tedy poté, co nabylo právní moci usnesení o stěžovatelově procesním účastenství. Ústavní stížnost pak byla podána dne 23. 4. 2015, a tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě. Názor právního zástupce vedlejších účastníků řízení Ústavní soud nepřijal. Při konkurenci dvou interpretačních alternativ je z ústavněprávního hlediska vždy namístě zvažovat veškeré okolnosti případu a všechny nepřesnosti či nejasnosti právní úpravy a judikatury vykládat vstřícně ve prospěch možnosti uplatnění ústavního oprávnění podat ústavní stížnost, ve které stěžovatel tvrdí zásah do svých základních práv. Je-li jeden výklad tomuto principu bližší a je racionálně obhajitelný, je třeba mu dát přednost. Navíc je do značné míry přičitatelné orgánům veřejné moci České republiky, že předmětný restituční spor trvá již více než čtvrtstoletí a komplikovaná procesní situace byla způsobena do značné míry úmrtím původního žalobce a stěžovatele, který se tak výsledného verdiktu nedožije. Přijetím rigorózního výkladu otázky včasnosti podání ústavní stížnosti zastávaného vedlejšími účastníky řízení (viz výše) a odmítnutím ústavní stížnosti z tohoto důvodu, by mohl být oprávněně vyvolán spor před Evropským soudem pro lidská práva. Ostatně účastníci řízení, tedy Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně, otázku včasnosti podání ústavní stížnosti ve svých vyjádřeních ani nezmiňují a navrhují její odmítnutí z důvodů zjevné neopodstatněnosti nebo věcné zamítnutí po meritorním přezkumu; tedy v zásadě mlčky také akceptují stěžovatelův výklad dané problematiky, který Ústavní soud připustil.
23. Pro úplnost je nutno uvést, že pokud Mgr. Petr Němeček z procesní opatrnosti navrhl, aby mu Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přiznal postavení vedlejšího účastníka, jelikož věc se jej zásadně dotýká, není v této otázce třeba vůbec rozhodovat, neboť vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem je. Vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou podle §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, "ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo". Z ústavní stížností napadených rozsudků jednoznačně vyplývá, že P. Němeček byl účastníkem řízení před obecnými soudy a bylo s ním jako s účastníkem řízení i nakládáno, s čímž sám ani nepolemizuje.
IV. Věcné posouzení ústavní stížnosti
24. Po přezkoumání námitek stěžovatele, napadených rozsudků, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a seznámení se s příslušným spisovým materiálem Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
25. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
26. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu reflektující princip sebeomezení v rámci jemu Ústavou svěřených kompetencí, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými závěry soudu. Nezávislost rozhodování obecných soudů se přitom uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky.
27. Počátkem devadesátých let minulého století let byly přijaty restituční zákony, jimiž se stát snažil alespoň částečně zmírnit následky majetkových křivd způsobených v období komunistického režimu v letech 1948 až 1989. Má-li být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku.
28. Účelem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Zákon o mimosoudních rehabilitacích vychází z konstrukce, že za splnění předepsaných podmínek se vydávají nemovitosti, které jsou ke dni účinnosti zákona v držení státu nebo právnických osob. Osoby fyzické se stávají povinnými osobami pouze za splnění podmínky jejich nabytí v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Předmětem ústavní stížnosti jsou tak proto námitky stěžovatele týkající se právních závěrů obecných soudů stran naplnění podmínek stanovených v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
29. Ústavní soud se již daným případem zabýval. V nálezu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 ve věci stěžovatele Alfréda Panowského zdůraznil, jak je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex úkonů a vztahů mezi fyzickými osobami jako nabyvateli a státem, který samotnému aktu převodu předcházel. V tomto směru se mu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jevila jako nedostatečná. Přitom z důkazního řízení a z námitek stěžovatele vyplývala celá řada indicií nasvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy nikterak nevypořádaly. Ústavní soud upozornil, že okolnosti převodu předmětných nemovitostí nasvědčují tomu, že výběr potenciálních zájemců o nemovitosti byl zahájen ještě před tím, než byl vůbec stát oprávněn s nemovitostmi disponovat, což vyplývá z toho, že o vedlejších účastnících jako nabyvatelích bylo rozhodnuto den po nabytí právní moci trestních rozsudků, jimiž byl stěžovatel odsouzen k trestu propadnutí majetku. Obecné soudy se nikterak nevypořádaly ani s tou skutečností, na jakou část nemovitostí se výběr vztahoval, neboť výrok trestního rozsudku zněl na majetek jako celek, přitom však následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na id. 9/10 nemovitostí, a teprve poté, co stát zbavil id. 1/10 nemovitostí manžele Pavlíčkovy, byla s vedlejšími účastníky uzavřena nová kupní smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by ovšem výběr vedlejších účastníků byl znovu posuzován za takto nově nastalé situace. Namístě přitom bylo posouzení, jež by reflektovalo současné ústavní hodnoty a principy právního státu.
30. Ústavní soud konstatuje, že tímto závazným právním názorem se řídil soud prvního stupně, tedy Městský soud v Brně, jenž vydal dne 30. 10. 2008 rozsudek č. j. 34 C 297/2004-168, kterým žalobě původního stěžovatele vyhověl, a také Nejvyšší soud, jenž zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 č. j. 20 Co 319/2009-237 rozsudkem ze dne 3. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2661/2010-263 a věc byla opětovně projednávána. Ve vztahu k nyní napadeným rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu, zejména co do závěru a odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011 č. j. 20 Co 319/2009-300, to však neplatí. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že odpovědné orgány veřejné moci posoudí jeho žalobu i z hlediska Ústavním soudem předestřených zásad, kterými se definuje materiální právní stát, jež nevytvářejí pouze normativní rámec obsahu podústavního práva, ale i rámec jeho interpretace.
31. Městský soud v Brně provedl ve věci dostatečná zjištění, která vyhodnotil způsobem, jenž je možno označit za ústavně konformní. Alfréd Panowský byl tehdejším normalizačním režimem nahlížen jako emigrant a pachatel trestného činu opuštění republiky; majetkové převody jím učiněné byly z pohledu tehdejšího státu posuzovány jako směřující proti zájmům osob tento režim podporujících či profitujících z něj.
32. Ze shromážděných dokumentů mimo jiné vyplynulo, že na manžele Pavlíčkovy, vlastníky 1/10 nemovitostí, byl činěn nátlak, aby souhlasili s prodejem, neboť zde byl "silný veřejný zájem na zachování angažovaného vědeckého a veřejného pracovníka pro město Brno" (přípis ObNV Brno III ze dne 20. 11. 1974); následně byla ObNV Brno III podána zjevně účelová žaloba s cílem dosáhnout odprodeje nemovitostí. Ze svazku Ministerstva obrany Československé socialistické republiky GŠ/ZS č. 10295 bylo zjištěno, že MUDr. Kořístek byl dobrovolným spolupracovníkem československé zpravodajské služby (Vojenské rozvědky), od roku 1949 do roku 1959 byl příslušníkem Československé lidové armády, kde dosáhl hodnosti majora, "s kladným poměrem k režimu, politicky na úrovni". Z materiálů Archivu bezpečnostních složek, z objektového svazku č. 11529 vedeného Správou StB Brno a Správou StB při Krajské správě SNB byl dohledán svazek, ze kterého se podává, že byl veden jako důvěrník s krycím jménem "Vlado". Svazek byl skartován, stejně jako jiný svazek, kde byl evidován jako "Plamen" v oblasti školství. Členem Komunistické strany Československa byl nepřetržitě od roku 1945, později působil jako vedoucí stranické skupiny I. chirurgické kliniky v Brně. Výběr kupce byl zahájen ještě předtím, než byl stát oprávněn s propadlou id. 9/10 nemovitostí disponovat. MUDr. Kořístek a J. Kořístková obdrželi příslib od peněžního ústavu na poskytnutí půjčky na koupi rodinného domku, ačkoliv trestní řízení o propadnutí majetku ještě nebylo ukončeno a nebyly ani podány žádosti dalších uchazečů. Uvedené skutečnosti podle nalézacího soudu jednoznačně podporují závěr o protiprávním zvýhodnění žalovaných v daném sporu. Ústavní soud s tím souhlasí a dále ve shodě se stěžovatelem konstatuje, že pokud kritériem tehdejšího výběru zájemců o předmětnou nemovitost měl být "zájem státu na dostupnosti špičkové zdravotní péče" či "na rozvoji vědecké činnosti", pak to mělo být řádně zveřejněno, aby bylo umožněno i jiným osobám splňujícím uvedené předpoklady se do výběrového řízení přihlásit. Jestliže se tak nestalo, nemohla zde být dodržena zásada rovnosti šancí všech potenciálních zájemců, což rovněž svědčí o zřejmém neodůvodněném zvýhodnění jediného z uchazečů, který byl zjevně vybrán dávno předtím, než se nějaké zcela formální výběrové řízení vůbec konalo.
33. Stěžovatel zastává oprávněně také názor, že přidělení nemovitosti bylo v nesouladu i s tehdejšími právními předpisy, k čemuž uvedl mnoho indicií (viz shora argumentaci stěžovatele), což však odvolací soud vůbec nezvážil. Takovou normou - která právě v této konkrétní situaci byla zejména porušena - bylo zákonné omezení dispozice státu jako spoluvlastníka s jeho spoluvlastnickým podílem vyplývající z ustanovení §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ačkoliv v předmětné době občanský zákoník neznal předkupní právo spoluvlastníků, spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti patřil rodině Pavlíčkových a bez jejich souhlasu nebyl převod na třetí osobu přípustný. Stát nejen že porušil předpisy o právech spoluvlastníka, ale naopak účelově a silově přistoupil k zbavení vlastnického práva spoluvlastníků - šest let poté, co řádně nabyli spoluvlastnický podíl - se zjevně vykonstruovaným důvodem účelu pro odnětí. O tom, že se jednalo o účelový postup, svědčí i časová souslednost a samotný fakt, že stát se nejprve pokusil od spoluvlastníků jejich menšinový podíl vykoupit a k propadnutí majetku přistoupil až poté, co spoluvlastníci dali najevo, že svůj podíl prodat nehodlají, a že naopak mají zájem o zbytek nemovitosti. Ústavní soud doplňuje, že je notoricky známo, že minulý režim, označený za nedemokratický a protiprávní, nedodržoval, když se to hodilo, ani vlastní právní předpisy.
34. Nejvyšší soud pochybení odvolacího soudu, které dosahuje ústavní roviny, neodstranil s tím, že právní úprava dovolacího řízení účinná v rozhodném období mu neumožňovala, aby přehodnocoval výsledky provedeného dokazování, k čemuž prý v zásadě směřovaly výhrady dovolatele, ale dávala prostor pouze pro korekci těch rozhodnutí odvolacího soudu, jež vycházela ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
35. Pokud se obecné soudy v napadených rozsudcích shora uvedenými skutečnostmi nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Tím byl porušen zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
36. Ústavní soud konstatuje, podobně jako v předchozím nálezu ve věci pana Alfréda Panowského, že následné převody vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které byly v řízení o ústavní stížnosti zjištěny, nemají význam pro posuzování porušení základních práv v napadených rozhodnutích obecných soudů. Bude však na obecných soudech, aby se touto skutečností zabývaly a vzaly ji v úvahu při celkovém hodnocení skutkových zjištění, zejména pokud jde o platnost těchto převodů s ohledem na skutečnost, že probíhá řízení (před obecnými soudy a Ústavním soudem) o restitučním nároku k předmětným nemovitostem. Ústavní soud jen připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které je restituční nároky nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů, a restitučnímu nároku je třeba dát přednost. Pokud jde o otázku kompenzace osob, jimž vznikla na základě restitučního zákona povinnost vydat nemovitost, lze poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. Pincová a Pinc proti České republice či Pešková proti České republice), podle něhož by zmírňování předchozích křivd nemělo způsobovat nové nepřiměřené křivdy. Spravedlivé rovnováhy je přitom zpravidla dosaženo, je-li náhrada vyplácená vyvlastněnému, jenž nabyl nemovitost v dobré víře, v rozumném poměru k tržní hodnotě nemovitosti v době odnětí vlastnictví.
V. Závěr
37. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud návrhu stěžovatele zcela vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., napadené rozsudky zrušil.