ECLI:CZ:US:2018:1.US.1298.15.1
sp. zn. I. ÚS 1298/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Oldřicha Kouta, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 EXE 1199/2012-57 ze dne 25. února 2015, za účasti Okresního Brno-venkov jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem v Praze, Čs. armády 786/20, 2) JUDr. Tomáše Vrány, 3) Soni Koutové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresním soudem Brno-venkov byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky vedlejší účastnice 1) ve výši 14 902 Kč. Provedením této exekuce byl pověřen vedlejší účastník 2) jako soudní exekutor. Stěžovatel a jeho manželka - vedlejší účastnice 3) následně navrhli částečné zastavení exekuce. Protože vedlejší účastník 2) jako soudní exekutor tomuto návrhu nevyhověl, rozhodl okresní soud o návrhu tak, že exekuci částečně zastavil co do jejího provedení přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného. Okresní soud totiž s ohledem na přechodná ustanovení zákona shledal, že v rozhodné době nebylo možné tímto způsobem exekuci provádět.
2. Následně vedlejší účastník 2) vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 102 EX 2331/12-71 ze dne 9. 1. 2015, jímž stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Proti tomuto příkazu stěžovatel podal námitky, v nichž brojil proti určení výše nákladů exekuce. Podle jeho mínění bylo plnění vymoženo nezákonným způsobem, přikázáním pohledávky z účtu manželky stěžovatele, nelze je tedy považovat za základ pro výpočet nákladů exekuce. Okresní soud ovšem příkaz exekutora potvrdil usnesením č. j. 22 EXE 1199/2012-57 ze dne 25. února 2015. V něm dospěl k závěru, že k vymožení částečného plnění a jeho odevzdání oprávněné vedlejší účastnici 1) došlo ještě před podáním návrhu na částečné zastavení exekuce. Dlužné plnění bylo tedy v exekuci částečně vymoženo, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že konkrétní způsob provedení exekuce byl později shledán nezákonným. Vedlejší účastník 2) plnění vymohl, za což mu náleží nejen odměna, ale i náhrada hotových výdajů.
3. Proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 EXE 1199/2012-57 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, že způsob provedení exekuce, který vedlejší účastník 2) jako soudní exekutor zvolil, byl nezákonný a nepřípustný. Plnění získané nezákonným způsobem provedení exekuce nemůže být chápáno jako vymožené plnění ve smyslu §46 odst. 4 exekučního řádu, neboť nebylo získáno jedním ze způsobů předvídaných exekučním řádem. Podle stěžovatele je protiústavní odměňovat exekutora za volbu nezákonného způsobu provedení exekuce. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak vnitřně rozporné: konstatuje, že způsob provedení exekuce byl nezákonný a zároveň konstatuje, že za tento postup exekutoru náleží odměna. Okresní soud tím pominul, že pohledávka tak bude vůči stěžovateli vymáhána dvakrát. Nezákonně získané plnění bude muset oprávněná vedlejší účastnice řízení 1) i exekutor vydat zpět a proti stěžovateli tak bude možné vést dále exekuci.
4. Okresní soud Brno-venkov k ústavní stížnosti sdělil, že příkaz k úhradě nákladů exekuce bylo možné vydat po celou dobu průběhu exekuce. Příkaz je tak namístě hodnotit jako zákonný, neboť exekutor má obecně právo na odměnu, příkaz mohl vydat již v průběhu řízení a odměnu vyčíslil v minimální výši.
5. V replice stěžovatel sdělil, že není podstatné, kdy mohl soudní exekutor vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, ale zda jej s ohledem na okolnosti mohl vydat. Vedlejší účastnice 3) se od vedlejšího účastníka 1) domohla vrácení 11 000 Kč jako částečného plnění vymáhané jistiny, část plnění užitá k úhradě nákladů exekuce jí doposud vrácena nebyla.
6. Vedlejší účastníci 1) a 3) se k ústavní stížnosti nevyjádřili, vedlejší účastník 2) sdělil, že se nemůže kvalifikovaně vyjádřit, neboť již nemá k dispozici spis exekutorského úřadu.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
9. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
10. Výše sporné částky v posuzované věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. Jeho argumentace se vztahuje výlučně k výkladu §46 odst. 4 exekučního řádu jako předpisu podústavní povahy. Zjevně nejde o otázku zásadního ústavněprávního významu pro další rozhodování obecných soudů - jde o otázku výkladu podústavního práva významnou v konkrétní věci a stěžovatel nedoložil, že by judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech nebyla jednotná. Není tedy dán stav narušující princip právní jistoty a sjednocovací role vyšších soudů není, byť to záleží na výši sporné částky, v obdobných případech vyloučena (srov. odst. 33-39 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13).
11. Ústavní soud se proto zabýval pouze tím, zda rozhodnutí okresního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V tomto ohledu je zjevně neopodstatněná námitka porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatele. Jakkoliv to ústavní stížnost pomíjí, pro věc je zásadní, že stěžovatel byl povinen plnit vedlejší účastnici 1) podle rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 23 C 355/2011-9 ze dne 3. 2. 2012, což neučinil, a k vymožení této pohledávky bylo třeba nařídit exekuci. Neplnil-li stěžovatel dobrovolně podle pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí (což v řízení nebylo zpochybněno), je zřejmé že obecná povinnost uhradit náklady nuceného vymáhání zasahuje do jeho práv z ústavně akceptovatelného důvodu [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)].
12. Tento obecný závěr je v zásadě pak přiléhavý na věc stěžovatele i při zohlednění konkrétních okolností: k vymožení částečného plnění došlo na základě zákonně nařízené exekuce, která však byla provedena způsobem v té době nepřípustným. Za toho stavu byl hlavní účel exekuce (v části) splněn v důsledku činnosti exekutora. Nad rámec sdělení, že exekutoru nenáleží náklady řízení, stěžovatel nepředložil vlastní řešení takové situace; je přitom zřejmé, že dobrovolné vrácení nákladů řízení a plnění vymoženého nezákonným způsobem exekuce do rukou vedlejší účastnice 3), by vedlo k pokračování exekuce vůči stěžovateli, a exekutor by opět měl právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. Nejinak tomu je i pro případ, že by se vedlejší účastnice 3) domohla vrácení vymoženého plnění a nákladů řízení soudní cestou z titulu bezdůvodného obohacení (což se podle sdělení stěžovatele částečně stalo). Zásadní otázka povinnosti stěžovatele uhradit náklady exekuce tak závisela především na tom, do jaké míry stěžovatel bude plnit vymáhanou povinnost sám, a pokud tak neučiní, zda se vypořádá s manželkou, která nedobrovolně plnila za něho. Rozhodl-li okresní soud za tohoto stavu, že exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce (resp. že jeho rozhodnutí není nezákonné), nelze dospět k závěru, že by tím bylo zasaženo do podstaty ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
13. Namítal-li stěžovatel, že proti němu může být táž pohledávka vymáhána dvakrát [bude-li původně vymožené plnění vráceno vedlejší účastnici 3)], ani v tom nelze shledat zásah do podstaty jeho vlastnického práva či práva na soudní ochranu. Jak totiž plyne ze spisu i samotné argumentace stěžovatele, táž pohledávka proti němu může být vymáhána podruhé, protože ji v době vydání napadeného rozhodnutí nezaplatil - nedobrovolně ji uhradila vedlejší účastnice 3). Opakované vymáhání tedy nepovede k dvojímu zaplacení jednoho dluhu stěžovatele, ale k jeho prvnímu zaplacení po právu. Jinou otázkou pak je, zda v případě pokračování exekuce náleží exekutoru dvojí náhrada nákladů za úkony, které musel pro nezákonnost opakovat. Tato otázka však souvisí s případným pokračováním exekuce, nikoliv s rozhodnutím napadeným ústavní stížností.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu