ECLI:CZ:US:2018:1.US.1348.17.1
sp. zn. I. ÚS 1348/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. O., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2017, č. j. 13 Co 540/2016-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 4. 8. 2016, č. j. 100 P 241/2011-370, byla nezletilá dcera stěžovatele M., odňata z péče matky a svěřena do střídavé péče rodičů tak, že v každém sudém kalendářním týdnu se bude nezletilá nacházet v péči matky a v každém lichém kalendářním týdnu v péči otce s tím, že k předávání nezletilé mezi rodiči bude docházet v neděli v 17:00 hod. v domácnosti toho rodiče, v jehož péči se nezletilá má v daný týden nacházet. S ohledem na změnu výchovného prostředí došlo též k úpravě vyživovací povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice. Současně okresní soud zamítl návrh matky na udělení souhlasu k podání žádosti o přestup nezletilé M. na jinou základní školu a rovněž byl zamítnut návrh otce na úpravu styku s nezletilou.
K odvolání vedlejší účastnice rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek okresního soudu v tom smyslu, že zrušil stanovenou střídavou výchovu a upravil styk nezletilé s otcem tak, že tento je oprávněn se s ní stýkat v každém lichém kalendářním týdnu v roce od čtvrtku 16:00 hod do neděle 17:00 hod a v každém sudém kalendářním týdnu v roce ve středu od 16:00 hod do 18:30 hod. Tento režim přitom neplatí v době prázdnin, pro které soud určil jiný režim styku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by v případě nezletilé existovala překážka bránící uplatnění modelu střídavé péče. Odvolací soud rozhodl pouze na základě toho, že nezletilá i přes odklad nástupu do základní školy opakovala první ročník. Tento závěr považuje stěžovatel za nesprávný. Jelikož se jedná o otázku duševního a zdravotního stavu dítěte, má stěžovatel za to, že měl být ve věci zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii.
Stěžovatel nepopírá, že nezletilá mívá zdravotní problémy, kdy jí byla diagnostikována porucha soustředění, avšak krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nevzal v potaz, že stěžovatelovy rodičovské schopnosti jsou zcela dostačující, a to i s přihlédnutím k jejich speciálním potřebám. Stěžovatel je toho názoru, že by nezletilá střídavou péči zvládla, o čemž svědčí i to, že zvládá široký styk s otcem. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu měla mít nezletilá podle třídní učitelky na konci školního roku samé jedničky.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje stěžovatel i v tom, že nezjišťoval, kdo z rodičů se zásadní měrou podílí na vzniku napětí a rozdílnosti názorů mezi nimi. Pokud soudy rezignují na identifikaci původce nesouladů mezi rodiči, může se rodič, který se na konfliktech převážně nepodílel, dostávat do méně výhodného postavení, oproti rodiči, který konflikt vyvolává. Soud se nezabýval tím, zda by nezletilá neměla být svěřena do výlučné péče stěžovatele.
Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že nově upravený styk není stykem širokým, jak konstatoval krajský soud, ale jedná se o styk běžný. Navíc došlo k jeho zkrácení, oproti předchozí úpravě. V lichém týdnu došlo ke zkrácení o hodinu a půl (správně zřejmě dvě hodiny) a v sudém týdnu o půl hodiny. Soud při stanovování styku s nezletilou nepřihlédl k tomu, že na rozdíl od matky má stěžovatel pracovní dobu, s níž se může přizpůsobit potřebám nezletilé. Při stanovování výše výživného nezohlednil krajský soud to, že stěžovateli vznikla další vyživovací povinnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04, v němž Ústavní soud zdůraznil nezastupitelnost role otce při výchově nezletilých a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13, podle něhož absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že je dítě svěřeno do péče jen jednoho z nich.
Stěžovatel s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí a je toho názoru, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas se zrušením střídavé péče, jež byla stanovena rozsudkem soudu prvního stupně. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 v souvislosti se svěřováním dítěte do střídavé péče mimo jiné konstatoval, že "Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka.".
V projednávaném případě si byl odvolací soud vědom toho, že nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, podílí-li se na jeho výchově oba rodiče. Tomu odpovídá i stěžovatelem požadovaný model střídavé péče. Nicméně tento není samospasitelný a nelze jej aplikovat bez dalšího na všechny případy daného druhu. Obecné soudy musí v každém jednotlivém případě pečlivě zkoumat, zda je zavedení střídavé péče v nejlepším zájmu dítěte. To se stalo i v předmětném případě, kdy odvolací soud zohlednil duševní a zdravotní vývoj nezletilé. Vyšel přitom ze způsobu jejího porodu, pozdního nástupu nezletilé do školy, opakování první třídy a diagnostikování její poruchy soustředění. Z uvedeného plyne, že nezletilá se v útlém věku musí vyrovnávat s řadou objektivních skutečností, které ji nutně, tím či oním způsobem, zatěžují, např. změna třídního kolektivu. Zvyšování další zátěže nezletilé tím, že se bude muset vyrovnávat ještě se změnou výchovného prostředí, není v jejím nejlepším zájmu, a proto považuje Ústavní soud závěry odvolacího soudu za ústavně konformní. Shora uvedené však neznamená, že k zavedení tohoto způsobu výchovy nemůže v budoucnu dojít. To však za předpokladu, že budou obecné soudy přesvědčeny o tom, že nezletilá tuto zřejmě nejnáročnější formu výchovy zvládne a že její zavedení nebude mít vliv na její psychickou pohodu.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že novým rozhodnutím došlo formálně ke zkrácení doby styku mezi jím a nezletilou, neboť styk byl fakticky realizován v lichém týdnu od čtvrtka 14:00 hod. do neděle 17:00 hod. Nově byl rozhodnutím soudu styk stanoven od čtvrtka 16 hod do neděle 17 hod. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává odpověď na takto vznesenou námitku - formálně vzato matka nemůže předávat dítě ke styku v době, kdy je v práci. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že rodiče pečují o nezletilou řádně a není tedy důvod, pro který by mělo, byť formálně-právně, docházet k omezování styku stěžovatele s nezletilou. Shora uvedené formálně-právní omezení styku nepovažuje Ústavní soud za natolik zásadní, aby bylo lze uvažovat o zásahu do jeho základních práv a svobod.
Namítl-li stěžovatel, že se krajský soud řádně nevěnoval tomu, kdo z rodičů může za převážně vyvolávané konflikty mezi nimi, je toto zjištění z hlediska rozhodování svěření dítěte do střídavé péče v předmětném případě podružné. Nelze přehlédnout, že primárním důvodem, pro který odvolací soud nepřistoupil na zavedení střídavé péče, byl duševní a zdravotní stav nezletilé. Stejně tak se odvolací soud vypořádal i s výší výživného, když uvedl, že nástup nové vyživovací povinnosti k nezletilé dceři A. byl kompenzován nárůstem potřeb nezletilé M.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu