ECLI:CZ:US:2018:1.US.1388.18.1
sp. zn. I. ÚS 1388/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Doudleby, se sídlem Generála Svobody 421/12, České Budějovice, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 2888/2017-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2018, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 28 Cdo 2888/2017-152. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. října 2016 č. j. 30 C 358/2015-97 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že druhá žalovaná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Doudleby. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. března 2017 č. j. 7 Co 65/2017-128 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud poté dovolání podané stěžovatelkou proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v předmětném řízení uplatnila nárok založený na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem účinnosti zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
4. Podle názoru stěžovatelky bylo mezi účastníky řízení sporné, zda obec Doudleby nabyla vlastnictví k pozemkům v souladu s ustanovením §2 odst. 1 a §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. května 1991. Podle názoru okresního a krajského soudu se předmětné pozemky po jejich odnětí původnímu vlastníkovi podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), staly předmětem přídělu a byly odevzdány do držby k datu jejich faktického převzetí obci Doudleby, tj. ke dni 1. října 1949. Podle §17 zákona č. 46/1948 Sb. se pozemky staly vlastnictvím přídělce dnem převzetí držby. Pokud k faktickému převzetí došlo před 31. prosincem 1949, staly se vlastnictvím obce Doudleby. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že listina o přídělu byla vydána po 1. lednu 1950 (2. března 1950), tedy v době zániku obcí jako samosprávných celků, ve smyslu zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů. S touto situací jednoznačně počítá ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož nemovitosti, které byly přiděleny obcím jako přídělcům, přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušné rozhodnutí o přídělu bylo vydáno po 31. prosinci 1949 nebo k jeho vydání nedošlo vůbec.
5. Stěžovatelka má za to, že obec Doudleby s nemovitostmi do 31. prosince 1949 nehospodařila (a nepřevzala je) a vlastnické právo na nich vykonával, resp. hospodařil jiný subjekt než obec Doudleby. Podle jejího výkladu musely obce splnit podmínku na přidělené půdě pracovat s péčí řádného hospodáře a Nejvyšší soud nepřihlédl k tomu, že na předmětných nemovitostech hospodařil původní vlastník, a to ještě dlouhou dobu po 31. prosinci 1949 (až k 29. září 1950). Stěžovatelka tak dovozuje, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, neměl dovolání odmítnout s tím, že není přípustné podle §237 o. s. ř., ale měl dovolání připustit a měl se vypořádat s argumentací stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že k výkladu §2 zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud ve svých nálezech tak, že "restituce historického majetku byla v §2 citovaného zákona založena právě na pouhém nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu. Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1". Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo, podle závěru učiněného Nejvyšším soudem, omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Účelem zákona č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., se stalo - jak patrno z jeho §2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. prosince 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. prosinci 1949. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu zůstává na posouzení soudu. Proto otázka formulovaná stěžovatelkou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se podaným dovoláním řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
13. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
14. Ústavní soud se ve své judikatuře již obdobnými věcmi zevrubně zabýval (srov. usnesení ze dne 4. července 2017 sp. zn. III. ÚS 937/17, ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. I. ÚS 929/18 a sp. zn. IV. ÚS 2320/17). Vzhledem k tomu, že závěry zde uvedené dopadají i na nyní posuzovanou věc, v podrobnostech lze odkázat na jejich odůvodnění.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu