ECLI:CZ:US:2018:1.US.929.18.1
sp. zn. I. ÚS 929/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Pozděchově, sídlem Pozděchov 121, Valašská Polanka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 1356, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 28 Cdo 1591/2017-275 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2016 č. j. 71 Co 294/2016-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 9 C 46/2015, rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j. 9 C 46/2015-182 ze dne 15. 4. 2016 bylo rozhodnuto, že vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v obci Prlov je stát. Nalézací soud tak rozhodl na základě žaloby podané stěžovatelem proti státu a obci Prlov podle §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Dle okresního soudu je nepochybné, že předmětné nemovitosti tvoří původní majetek církve, byly stěžovateli odebrány bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a později byly zapsány do vlastnictví obce Prlov v rozporu s §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Jak odvolací soud uvedl, k přechodu majetku na obec Prlov došlo nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (na základě §1 tohoto zákona), tedy dne 24. 5. 1991, proto se na něj nemohlo vztahovat blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., na který odkazuje §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť ten nabyl účinnosti 24. 6. 1991. Přechodu majetku pak nebránil ani §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož ten vylučoval z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb.
S tímto posouzením se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, a proto odmítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje právní závěry napadených rozhodnutí a vznáší námitky i proti zjištěnému skutkovému stavu. Pokud jde o skutkový stav, stěžovatel nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že bylo údajně nesporné, že předmětný majetek splňoval podmínky pro přechod do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. Tyto podmínky naopak dle judikatury Nejvyššího soudu byla obec povinna prokázat, což neučinila. Stěžovatel taktéž poukazuje na to, že krajský soud dovodil, že stěžovateli náleží náhrada za nevydané pozemky, byť ve skutečnosti náleží jinému subjektu.
Podle stěžovatele nemohl předmětný majetek na obec přejít, neboť nešlo o historický majetek obce, jak údajně vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Nadto §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Ústavní soud v minulosti vyložil tak, že blokuje přechod i toho majetku, na který osoba oprávněná dle zvláštních předpisů uplatní nárok teprve v budoucnu. Stěžovatel argumentuje, že §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dopadá na přechody i převody majetku na subjekty odlišné od státu v rozporu s blokačními paragrafy, z čehož má vyplývat, že výčet blokačních ustanovení v §18 není taxativní, jelikož vyjmenovaná ustanovení řeší pouze převody.
Stěžovatel nesouhlasí s odkazy na nálezy, v nichž Ústavní soud shledal přechody majetku na obce za neproblematické, neboť šlo o situace, kdy oprávněné osoby mohly uplatňovat své restituční nároky také vůči obcím jako povinným osobám, což v případě církevních restitucí nelze. Přechod majetku na obce tak fakticky vede k odnětí možnosti oprávněných získat historický majetek. Pokud tedy Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 konstatoval, že eventuální výkladová nejednotnost v otázce toho, zda určitý majetek na obce přešel, se nejeví jako podstatná pro účel restitučního procesu, nyní to již neplatí. Přitom skutečnost, že zákonodárce v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nezahrnul obce mezi povinné osoby, nemůže sama o sobě znamenat, že by obcím mohl vzniknout nárok na historický církevní majetek.
Konečně, stěžovatel má výhrady i proti odůvodnění napadených rozhodnutí, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu, který údajně řadu argumentů vypořádal odkazem na svou judikaturu, aniž by reagoval na argumenty stěžovatele pro její překonání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v prvé řadě neztotožňuje s námitkami stěžovatele stran odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle Ústavního soudu je naopak z rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu patrné, na základě jakých úvah dospěly ke svým závěrům. Rozhodnutí jsou ve svém celku srozumitelná a přesvědčivá.
Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud u některých námitek spokojil s odkazem na judikaturu, považuje Ústavní soud takový způsob vypořádání argumentů zásadně za dostatečný. Nejvyšší soud je vrcholným orgánem soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy) nadaný pravomocí sjednocovat výklad podústavních předpisů. Odkaz na jeho rozhodnutí, která určitou otázku řeší, proto obvykle představuje klíčový argument. I ten sice může být v určitých případech překonán, nicméně k tomu je nezbytné, aby účastník uvedl takové protiargumenty, které by judikaturu Nejvyššího soudu skutečně zcela zásadním způsobem zpochybňovaly a v jejichž světle argumentace obsažená v dřívější judikatuře neobstojí (což se zde nestalo). Není ovšem nutné, aby Nejvyšší soud dokola objevoval Ameriku a opakovaně podroboval totožnou právní otázku detailnímu přezkumu. Tomu ostatně odpovídá zákonná úprava, neboť dle §243f odst. 3 občanského soudního řádu se usnesení, kterým je dovolání odmítáno pro nepřípustnost (přičemž důvodem nepřípustnosti je i to, že vznesená právní otázka již byla řešena a není ji nutno posoudit jinak), odůvodní stručným uvedením důvodu nepřípustnosti. Postup dovolacího soudu odpovídá i zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování (vyplývající z požadavku srozumitelnosti právních předpisů jako jednoho ze znaků právního státu), jelikož k překonávání jeho judikatury by mělo docházet jen výjimečně.
Před vypořádáním námitek k výkladu restitučních předpisů musel dále Ústavní soud reagovat na výhrady ke způsobu zjištění skutkového stavu, který aplikaci právních předpisů předurčuje. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu zjišťování skutkového stavu nepřísluší, neboť to je doménou obecných soudů, zejména pak soudu nalézacího. Ústavní soud sice může do této činnosti zasáhnout, avšak jen zcela výjimečně, pokud by se zjištěný skutkový stav nacházel v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel zpochybňuje závěr soudů, že v případě předmětných věcí byly naplněny podmínky dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. pro jejich přechod na obec Prlov. Dle odvolacího soudu byla tato skutečnost mezi účastníky nesporná, s čímž stěžovatel nesouhlasí; po celou dobu řízení údajně zpochybňoval, že nemovitosti na obec mohly přejít.
Zde je ovšem stěžovatelova argumentace poněkud zavádějící. Je totiž potřeba rozlišovat důvody, pro které stěžovatel přechod nemovitostí na obec zpochybňoval. Ty nespočívaly (a to ani v ústavní stížnosti) v rozporování naplnění podmínek dle §1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy ve zpochybnění toho, že šlo o pozemky, k nimž příslušelo právo hospodaření národním výborům, resp. na kterých obec hospodařila. Stěžovatel v tomto směru namítal jen to, že nešlo o historický majetek obce ve smyslu §2 zákona č. 172/1991 Sb.
Žalovaná obec i stát zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových přitom opakovaně v průběhu řízení uváděly, že podmínky dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. byly splněny, jakož i to, z čeho měla tato skutečnost vyplývat. Ve vyjádření státu k žalobě se tak píše, že i když byly některé z pozemků zapsány do katastru nemovitostí ve prospěch obce Prlov jako tzv. historický majetek obce, všechny na obec přešly dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že právo hospodaření na nich příslušelo Místnímu národnímu výboru v Prlově. V replice k vyjádření žalovaných se stěžovatel vůči těmto konstatováním nevymezuje, naopak uvádí, že tvrzení účastníků jsou "v zásadě shodná co do skutkového stavu" (byť konkrétně shoda v naplnění podmínek dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. konstatována stěžovatelem není). V jiné části repliky pak stěžovatel uvádí, že žalovaná "opakovaně uvádí, že nabyla vlastnické právo k pozemkům evidovaným jako vlastnictví první žalované na základě §1 a §2 [zákona č. 172/1991 Sb.)", přičemž následně stěžovatel zpochybňuje pouze nabytí dle §2 citovaného zákona. V souladu s tím Okresní soud ve Vsetíně v prvostupňovém rozsudku konstatoval, že "strany nevedly spor o skutkových okolnostech".
Podobný průběh pak mělo řízení před odvolacím soudem. Stát ve svém odvolání mimo jiné uvedl, že nemovitosti přešly na obec dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Obec Prlov se této otázce ve svém odvolání věnuje podrobněji a argumentuje, že pozemky přešly na obec dle §1 citovaného zákona, neboť (mimo jiné) šlo o nemovitosti, na nichž měl právo hospodařit národní výbor a na nichž obec hospodařila. Tyto skutečnosti dle žalované vyplývají z žádosti obce o její zápis jako vlastníka předmětných pozemků a z přídělové listiny Okresního národního výboru ve Vsetíně ze dne 7. 9. 1959, přičemž splnění uvedené podmínky bylo dle žalované mezi účastníky nesporné. V replice stěžovatele k odvoláním opět nejsou tyto argumenty zpochybněny, naopak je stěžovatelem opakovaně zdůrazněno, že skutkový stav byl a je mezi účastníky nesporný. K přechodu pozemků na obec se stěžovatel sice vyjadřuje tak, že dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly, ovšem tuto svou úvahu opírá o výklad §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., nikoli o odlišný skutkový stav.
Za dané situace tedy Ústavní soud nemá krajskému soudu co vytknout, pokud měl za to, že naplnění podmínek pro přechod pozemků dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (samozřejmě toliko co do otázky hospodaření) bylo mezi účastníky nesporné.
Nyní již tedy ke stěžovatelem zastávanému výkladu zákona. Jakkoli má restituční zákonodárství významný ústavní přesah, nadále platí, že výklad podústavních předpisů upravujících restituce náleží primárně obecným soudům, přičemž úlohou Ústavního soudu je zejména dohlédnout, aby daný výklad nebyl z hlediska základních metod interpretace zjevným excesem, případně aby v jeho důsledcích nedocházelo k porušení základních práv účastníků. Nic z toho v posuzované věci nenastalo.
Se stěžovatelem nelze souhlasit, že na obce mohly dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. přejít pouze věci tvořící jejich historický majetek. Dle §1 odst. 1 do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Uvedené ustanovení nic o historickém majetku neuvádí, a to na rozdíl od §2 téhož zákona.
Tomu odpovídá i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013, podle kterého zákonem č. 172/1991 Sb. "stát při obnově územní samosprávy převedl na obce vlastnictví k nemovitostem v mnohem širším rozsahu, než tvořilo tzv. historické vlastnictví obce". Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu opačný názor neobsahují, neboť ani jedno z nich neřeší situaci, kdy by byly splněny podmínky výslovně uvedené v §1 citovaného zákona, aniž by šlo o historické vlastnictví obcí. Tato rozhodnutí se zabývala jen §2 zákona č. 172/1991 Sb., což ostatně většina z nich výslovně uvádí. Tak např. ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 84/05 ze dne 1. 2. 2006 se uvádí: "Ústavní soud zde připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci ust. §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., tam, kde předmětné nemovitosti nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce."
Klíčovou námitkou stěžovatele je odkaz na §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Stěžovatel toto ustanovení vykládá tak, že se vztahuje i na zvláštní předpisy vydané kdykoli po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud oproti tomu uzavřel, že k přechodu majetku dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. na obce došlo ze zákona ke dni jeho účinnosti, a to bez dalšího, na čemž dodatečný zákaz dispozice s majetkem dle §29 zákona o půdě či uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nic nezměnil. Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Stanoví-li zákon, že ke dni jeho účinnosti přecházejí určité věci do vlastnictví obce s tím, že k přechodu nedojde v případě, že oprávněná osoba k věcem uplatní nárok dle zvláštních předpisů, nelze z toho dovozovat, že by přechodu bránilo uplatnění nároku i kdykoli v budoucnu. K přechodu věci na obec totiž účinností zákona došlo, neboť k tomu datu žádný nárok uplatněn nebyl. Budoucí jednání nemůže retroaktivně vést k tomu, že se obec nikdy vlastníkem věci nestala. Proto ani není potřeba zabývat se podrobněji stěžovatelovou polemikou ohledně výkladu §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jelikož věci na obec přešly v souladu se zákonem a za účinnosti blokačních paragrafů k žádným přechodům ani převodům nedošlo (srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1996/17 ze dne 13. 9. 2017).
Tento výklad je ustálen nejen v judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí citovaná v jeho napadeném usnesení), nýbrž i v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2277/07 ze dne 21. 5. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 1357/09 ze dne 19. 11. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2209/14 ze dne 4. 8. 2015 nebo, mutatis mutandis¸ usnesení sp. zn. III. ÚS 3804/13 ze dne 30. 10. 2014). Judikatura Ústavního soudu se ostatně vyjádřila i k nepoužitelnosti stěžovatelem uváděného nálezu sp. zn. I. ÚS 653/99 ze dne 29. 8. 2000 (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1712/12 ze dne 17. 4. 2014 či sp. zn. III. ÚS 2419/11 ze dne 3. 11. 2011). Lze dodat, že citovaný nález představoval minoritní a ve vztahu k dalším restitučním předpisům v podstatě nenásledovaný výklad, jak ostatně plyne i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010.
Výklad zákona č. 172/1991 Sb. pak samozřejmě není možné měnit - jak se o to podle všeho stěžovatel snaží - v závislosti na tom, koho zákonodárce stanovil povinnou osobou pro účely církevních restitucí. Jinými slovy, pakliže se zákonodárce rozhodl, že obce nebudou u církevních restitucí povinnými osobami, nelze tomuto kroku "čelit" tím, že se zpětně soudním výkladem některý majetek obcím odebere (resp. se řekne, že jej nikdy nevlastnily), aby jej mohly oprávněné osoby požadovat po státu.
Přechod majetku ze státu na obce nebyl sám o sobě z pohledu restituentů významný, neboť zákonodárci nic nebránilo z obcí učinit osoby povinné. Nepostupoval-li tak, nemění to nic na "bezproblémovosti" přechodu majetku na obce (nehledě na to, že krom naturální restituce zákonodárce zvolil i finanční vyrovnání, přičemž pro nynější řízení není určující, zda stěžovatel konkrétně za tyto či jiné pozemky kompenzován byl, či nikoli). K případnému zásahu do práv restituentů (pokud nějaké byly ve hře) nedošlo dřívějším přechodem majetku na obce (jímž majetková základna pro budoucí restituce nebyla dotčena), nýbrž pozdějším nezahrnutím obcí mezi povinné osoby. Jen a pouze tato skutečnost je důvodem, proč se stěžovatel nemůže nyní svého historického vlastnictví domoci. Řešení, které navrhuje, se ovšem zcela příčí možnostem a limitům soudního výkladu práva.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu