ECLI:CZ:US:2014:3.US.1712.12.1
sp. zn. III. ÚS 1712/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) paní Marion E. Richter, B) pana Andrewa C. Gottlieba a C) pana Stefana L. G. Gottlieba, zastoupených Dr. Marcem R. Richterem, advokátem, se sídlem Zürich, Rämistrasse 3, Ch-8024, Švýcarsko, za nějž před Ústavním soudem jedná Mgr. Augustin Kohoutek, advokát Advokátní kanceláře PELIKÁN KROFTA KOHOUTEK s. r. o., se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2011 sp. zn. 14 Co 132/2010 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009 č. j. 37 C 177/2008-74, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů a řízením jim předcházejícím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé uplatnili nárok na vydání obrazu "Angeli, Portrét ženy", signován H. V. Angeli 1873 (dále jen "obraz") proti žalovanému 1) Statutárnímu městu Brno a 2) Muzeu města Brna žalobou na vydání podle §3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/192 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2000 Sb."). Jejich žaloba však byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2009 č. j. 37 C 177/2008-74 zamítnuta s odůvodněním, že obraz nebyl ke dni účinnosti zákona č. 212/200 Sb. (k 1. 9. 2000) ve vlastnictví České republiky a nebylo možné vzít zřetel ani na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
O odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111 tak, že prvoinstanční rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelé v souladu s jimi podaným dovoláním namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že jím zaujaté právní závěry neodpovídají platným právním předpisům a jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/99. Podle názoru stěžovatelů tak obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky ty věci nemovité i movité, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu, přičemž není údajně relevantní, jestli k přechodu jejich vlastnictví došlo přímo na základě zákona, anebo na základě rozhodnutí příslušných orgánů.
Za zcela nesprávný pokládají stěžovatelé názor odvolacího soudu, že "aplikace §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je vyloučena v případě, kdy k přechodu vlastnictví dochází na základě správního aktu vydaného podle §6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se vztahuje jen na způsoby přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí uvedených v ustanovení §1, §2 a §3 citovaného zákona, nikoliv na další a samostatné způsoby nabytí vlastnictví předvídané v §5 a §6 označeného zákona."
Rovněž právní názor soudu prvního stupně stěžovatelé shledávají nesprávným, rozporným se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99. Výklad právního předpisu tak, jak byl proveden obecnými soudy, je prý zřejmým porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť právu původních vlastníků na vydání věci nemůže být "zamezeno" jejím převodem mezi dvěma orgány státní moci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí, napadených ústavní stížností, se zjišťuje:
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 11. 2009 č. j. 37 C 177/2008-74 byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalovaným Statutárnímu městu Brno a Muzeu města Brna uloženo vydat žalobcům v žalobě označený obraz. Soud prvního stupně byl toho názoru, že uvedený obraz nebyl ke dni účinnosti (k 1. 9. 2000) zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů, věcí ve vlastnictví státu, nýbrž ve vlastnictví Statutárního města Brna, a proto jej nelze vydat. Soud vyšel ze zjištění, že obraz byl rozhodnutím Ministerstva kultury ČR ze dne 8. 6. 1994 č. j. 7.725/94 převeden do vlastnictví Statutárního města Brna jako součást sbírkových fondů Muzea města Brna.
Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 21. 4. 2011 č. j. 14 Co 132/2010-111 po doplnění dokazování ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a zabýval se i dalšími odvolacími námitkami stěžovatelů. Dospěl k závěru, že jejich odvolání je nedůvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil i s poukazem na nedostatek pasivní legitimace obou žalovaných v předmětném sporu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že zákon č. 212/2000 Sb. nestanoví povinnost k vydání odňatých věcí obcím a těm, kteří s jeho majetkem hospodaří v případě těch uměleckých děl, která byla do vlastnictví obcí převedena v souladu s §6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2002) rozhodnutím Ministerstva kultury.
Jako poslední v projednávané věci rozhodoval dovolací soud. I když stěžovatelé jeho rozhodnutí ústavní stížností nenapadají, považuje Ústavní soud za vhodné v krátkosti zmínit jeho obsah. Usnesením ze dne 12. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 3893/2011-173 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustná. Dovolací soud konstatoval, že neplatnost (nicotnost) rozhodnutí Ministerstva kultury nelze dovodit bez dalšího z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a z ustanovení §6 odst. 1 téhož zákona, přičemž tento závěr nelze dovodit výslovně ani ze zákona č. 212/2000 Sb., s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 posledně citovaného zákona.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelů a s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud mohl zvažovat pouze tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve zvažoval, jestli předmětná ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanové zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména ve vztahu k ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Jak vyplývá z usnesení dovolacího soudu, které stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, ačkoli od jeho doručení odvíjejí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, dovolání stěžovatelů odmítl dovolací soud jako nepřípustná z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tím byla splněna podmínka uvedená v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, která umožňuje napadnout i předchozí rozhodnutí obou obecných soudů ve stanovené lhůtě.
V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o polemiku s podaným výkladem právních předpisů, přičemž Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší pouze zvažovat, jestli tento výklad nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. I v této oblasti náleží ochrana práv především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o konkurenci norem podústavního práva nebo o konkurenci interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva.
V souvislosti s námitkou stěžovatelů o údajném rozporu napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu konstatuje Ústavní soud, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 653/99 jde o restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Skutková stránka tehdejší ústavní stížnosti (neplatnost převodu nemovitosti na obec, takže povinnou osobou byl stát), způsob jejího soudního projednání (porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení), stejně jako ve věci aplikované právní předpisy, byly odlišné od nyní projednávané věci, takže závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 653/99 nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout.
Ústavní soud považuje za vhodné upozornit na závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., v němž Ústavní soud v souvislosti s restitučními předpisy (mezi něž patří již zmiňovaný zákona č. 172/1991 Sb. a zákon č. 212/2000 Sb.) zdůraznil, že tato v podstatě nesourodá skupina norem obsahující často odlišnou terminologii má vždy stejný, zákonodárcem přesně vymezený (limitovaný) účel (cíl), který nelze jakkoli rozšiřovat, nemá-li být následkem stálého a účelového zužování předmětu regulace těchto předpisů šíření právní nejistoty v těch vztazích, které i podle závěrů judikatury obecných soudů z hlediska vymezení věcného, časového i osobního předmětem této právní úpravy nejsou.
Jestliže tedy je nepochybné, že obraz, nárokovaný stěžovateli v předmětném řízení, nebyl ke dni účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. (k 1. 9. 2000) ve vlastnictví státu, ale ve vlastnictví Statutárního města Brna, přičemž lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že žalovaní s dotčeným majetkem nehospodaří podle zvláštního předpisu (§3 odst. 1 a §4 zákona č. 212/2000 Sb.), nelze dospět k závěru o důvodnosti stěžovateli uplatněného nároku.
Dovolací soud k výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. konstatoval, že není důvod k závěru, že by toto ustanovení bránilo přechodu vlastnictví věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí na základě rozhodnutí Ministerstva kultury (§6 odst. 1 citovaného zákona), a že by se takové rozhodnutí stalo z důvodu střetu obou zákonných ustanovení aktem nicotným. Ústavní soud tento názor považuje za ústavně souladný.
Lze tedy uzavřít, že námitkami stěžovatelů se v napadených rozhodnutích obecné soudy obsáhle zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Jimi podaná argumentace k těmto námitkám stěžovatelů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěrem obecných soudů, neschopnou věc posunout do ústavněprávní roviny. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ve světle výše uvedených obecných principů Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva (nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149).
Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu