ECLI:CZ:US:2018:1.US.1455.18.1
sp. zn. I. ÚS 1455/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti insolvenčního správce JUDr. Martina Litvana, Ph. D., LL. M., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze, Konviktská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 6/2016-B-62 ze dne 29. ledna 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 501/2015-B-20 ze dne 3. listopadu 2015 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-11 ze dne 5. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze napadeným usnesením vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatel po odpočtu částky připadající na jeho odměnu (včetně daně z přidané hodnoty) vyplatil zajištěnému věřiteli čistý výtěžek zpeněžení ve výši 342 681,94 Kč (nikoli stěžovatelem navrhovaných 338 618 Kč). Pro určení výše odměny stěžovatele insolvenční soud neměl (oproti návrhu podanému stěžovatelem) za rozhodnou částku vypočtenou jako rozdíl mezi dosaženým výtěžkem zpeněžení a náklady s tím spojenými, nýbrž částku, která "je reálně zajištěným věřitelům vydávána", tedy částku zbylou po odečtu nákladů spojených se správou a zpeněžením dlužníkova majetku a odměny insolvenčního správce. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné ze zákona, neboť se stěžovatel oproti rozhodnutí vrchního soudu domáhal navíc částky 4 063,94 Kč, tedy částky zjevně nižší než 50 000 Kč předvídaných §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, vrchního i krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Porušení tohoto práva stěžovatel doložil jednak rozsáhlými výtkami vůči rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze a výhradami vůči soudci tohoto soudu Tomáši Jirmáskovi. Vůči samotným napadeným rozhodnutím pak namítl, že posouzení věci ze strany vrchního a krajského soudu je v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 7/2015 ze dne 31. 1. 2017. Závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak nesprávný, neboť vůbec nešlo o bagatelní věc, neboť Nejvyšší soud již dříve citovaným rozhodnutím sp. zn. 29 NSČR 7/2015 nezákonnou praxi krajského soudu údajně odklidil.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné ze zákona (nikoliv z důvodů závisejících na jeho uvážení), neboť stěžovatel se domáhal odměny vyšší o 4 063,94 Kč. Tomuto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti nijak neoponoval. Výše odměny, kterou mu měly obecné soudy upřít, tedy zjevně nedosahuje 50 000 Kč jako majetkového cenzu rozhodného pro přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (srov. i usnesení NS sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 26. 9. 2013, č. 5/2014 Sb. NS). Spatřoval-li stěžovatel absenci bagatelnosti své věci v jejím údajném kvalitativním přesahu, domáhá se posouzení podle hledisek Ústavního soudu [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) a sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)], která však s ohledem na výslovnou zákonnou úpravu občanského soudního řádu (a její koncepční odlišnost od zákona o Ústavním soudu) nemají v souzené věci své místo. Závěr napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je tedy na věc přiléhavý a nezasahuje do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.
6. Vzhledem k tomu, že dovolání nepřípustné ze zákona nebylo opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona Ústavním soudu), lhůta k podání ústavní stížnosti plynula již od doručení rozhodnutí vrchního soudu. To bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 24. 11. 2015, ústavní stížnost ze dne 26. 4. 2018 je tedy zjevně opožděná.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu a opožděný ve zbylé části.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu