ECLI:CZ:US:2018:1.US.1461.18.1
sp. zn. I. ÚS 1461/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladislava Šibala, zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem Čelkovická 445, Tábor, proti rozhodnutí Obecního úřadu Z. ze dne 26. 7. 2016 č.j. Zbs/216/2016, sp. zn. SZ/Zbs/371/2013, proti rozhodnutí Krajského úřadu - Jihočeský kraj, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 28. 11. 2016 č.j. KUJCK/153184/2016/ODSH, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2017 č.j. 50 A 5/2017-74 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č.j. 4 As 151/2017-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se ve správním řízení neúspěšně domáhal určení právního vztahu podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, konkrétně určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. X1 st. p. č. X2 a p. č. X3, vše v katastrálním území Hanov, obec Z., které jsou ve vlastnictví stěžovatele.
Obecní úřad Z. svým rozhodnutím ze dne 26. 7. 2016 č. j. Zbs/206/2016, sp. zn. SZ/Zbs/371/2013 určil, že na dotčených pozemcích existuje nejméně od roku 1982 veřejně přístupná účelová komunikace. Ta byla identifikována odkazem na zakreslení v geometrickém plánu č. XXX ze dne 24. 7. 1982 a na účelovou mapu, která byla přílohou č. 2 znaleckého posudku Ing. Václava Fifky.
O podané správní žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Následně podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta jako nedůvodná. Kasační soud se v rámci odůvodnění napadeného rozsudku věnoval podmínkám, při jejichž splnění lze určitou část pozemku považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. K otázce samotné existence cesty a její zřetelnosti Nejvyšší správní soud uvedl, že tato vede napříč osadou H. a zajišťuje přístup do obce Z., západně od osady. Poukázal též na to, že vedle komunikace byla zbudována koncem 19. st. kaple, která je - stejně jako účelová komunikace - ve vlastnictví stěžovatele. Ke geometrickému plánu z roku 1982, jako k důkazu svědčícímu ve prospěch existence cesty, Nejvyšší správní soud uvedl, že splňuje požadavky, aby mohl být jedním z podkladů, z nichž lze čerpat informace o existenci účelové komunikace. Podle shora uvedeného soudu i výstavba kapličky svědčí o tom, že cesta byla po dlouhou dobu užívána, cesta je turisticky značená a kaple se používá též pro geocaching. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že v roce 1994 se konalo slavnostní vysvěcení kaple za přítomnosti veřejnosti poté, co byla opravena z finančních prostředků získaných obcí Z. Nejvyšší správní soud k náplni účelu cesty stanoveného v zákoně uvedl, že sporná komunikace je léta vlastníky nemovitostí v obci H. používána k přístupu k jejich nemovitostem i jako spojnice do obce Z. Soud se též ztotožnil s právním názorem Krajského soudu, který uvedl, že komunikační alternativou k cestování do obce Z. nemůže být komunikace IV. třídy č. 16d do O. Tato cesta je nezpevněná, prašná s velkými výmoly a stružkami, pro vozidla s nízkým podvozkem je nesjízdná. K souhlasu vlastníka pozemku k jeho užívání coby veřejné komunikace Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel získal pozemky v restitučním řízení a odpor k jejich veřejnému užívání začal klást až po více než patnácti letech od jejich navrácení. Jelikož byl stěžovatel nečinný po dlouhou dobu, soud dovodil jeho konkludentní souhlas.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Obecní úřad Z. měl být z rozhodování v dané věci vyloučen, neboť má dvojí postavení, na jedné straně vykonává státní správu a na straně druhé měl v rámci samostatné působnosti obce hájit zájmy obce a jejich občanů. Stěžovatel má za to, že orgány veřejné moci nezohlednily jeho specifickou situaci, kdy pozemek st. p. č. X2 v kat. úz. Hanov je fakticky zastavěnou plochou a nádvořím, který tvoří funkční celek se souborem nemovitostí stěžovatele. Deklarovaná veřejná komunikace tak má vést přes pozemek, jenž je součástí obydlí stěžovatele.
Další námitka stěžovatele souvisí s tvrzeným konkludentním souhlasem. Příslušné státní orgány se nezabývaly tím, že před rokem 2011 nebylo z jeho strany bráněno individuálním průjezdům jednotlivých osob vlastnících nemovitosti v H. a že svůj nesouhlas vyjádřil až v okamžiku, kdy jeho pozemky začaly být využívány v souvislosti s rozvojem geocachingu. Ke stavu a možnosti využití alternativní komunikace IV. třídy č. 16d stěžovatel uvedl, že orgány veřejné moci zdůrazňovaný stav nemůže představovat důvod pro popření skutečnosti, že se jedná o dopravní spojení do obce H.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Ústavní soud má za to, že se obecné soudy podmínkami nutnými pro určení účelové komunikace řádně zabývaly a s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly. Jsou to především místní správní a případně soudní orgány, jimž je situace v místě dobře známa, a proto je především na nich, aby posoudily účelnost komunikace - pochopitelně za dodržení kautel daných ústavním pořádkem ČR. Namítá-li stěžovatel, že nesouhlasil s využíváním svého pozemku až od roku 2011, neboť od tohoto roku dochází k rozvoji geocachingu, nelze mít za to, že by tato aktivita byla rozšířena takovým způsobem, že by nad míru přiměřenou zasahovala do práv stěžovatele. V souvislosti s případem není od věci poukázat též na argument krajského soudu, že po účelové komunikaci vzdálenost z H. do Z. činí cca 1,6 km, přičemž po stěžovatelem protěžované komunikaci je vzdálenost přes 10 km. Ústavní soud má za to, že v podrobnostech lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti ve své podstatě domáhá toliko přehodnocení závěrů obecných soudů, Ústavnímu soudu nenáleží "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu