ECLI:CZ:US:2018:1.US.1476.18.1
sp. zn. I. ÚS 1476/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Rostislava Tomana, zastoupeného Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem Štěpánská 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 231/2017-46 ze dne 2. 2. 2018, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 Af 8/2017-39 ze dne 25. 10. 2017, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 4053/17/5200-10424-708965 ze dne 30. 1. 2017 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 1231345/16/2205-50521-305762 ze dne 11. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutím - dodatečným platebním výměrem č. j. 1231345/16/2205-50521-305762 ze dne 11. 5. 2016 stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 85.110,- Kč za zdaňovací období roku 2012 a současně mu uložil povinnost zaplatit penále ve výši 17.022,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 4058/17/5200-10424-708965 ze dne 30. 1. 2017 zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou založena na formalistickém a selektivním hodnocení provedených důkazů a jde o rozhodnutí ve věci, kterou soudy posuzují odlišně. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 74/2009-111 ze dne 1. 3. 2010, z něhož dle něj plyne, že je na správci daně, aby prokázal, že skutkový stav tvrzený stěžovatelem je jiný. V nyní řešené věci ale správce daně důkazní břemeno převedl na stěžovatele. Dle něj ani to, že skutečná výše výdajů nebyla spolehlivě prokázána, nemůže být důvodem pominutí takových výdajů, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 85/2011 ze dne 29. 2. 2012. Stěžovatel má dále za to, že postupem správce daně mu byla odňata možnost důkazními prostředky prokázat chybný závěr správce daně. Ten totiž po doplnění důkazů ze strany stěžovatele již další výzvy neučinil a rovnou přistoupil k seznámení s výsledky kontrolního zjištění. Stěžovatel je dále přesvědčen, že správce daně v rozporu s ustálenou judikaturou nezjišťoval v rámci daňového řízení daň ve správné výši. Závěrem uvedl, že měl zájem se účastnit výslechu svědka Koláře před správním orgánem a žádal o změnu termínu z důvodu pobytu mimo Českou republiku v době plánovaného výslechu svědka. Této žádosti však nebylo vyhověno, čímž dle mínění stěžovatele mohlo dojít k dalšímu zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích stěžovatelem vytýkané nedostatky, jež by mohly zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, nezjistil.
Námitkou přenosu důkazního břemena se Nejvyšší správní soud patřičně zabýval a uvedl, že k rozložení důkazního břemena v daňovém řízení a k tomu, jakým způsobem dochází k jeho přenosu mezi daňovým subjektem a správcem daně se vyjádřil například v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017-71, který obsahuje zevrubnou rekapitulaci dosavadní judikatury k této otázce a na který Nejvyšší správní soud pro stručnost odkázal. Zde kasační soud poznamenal, že podle §92 odst. 4 daňového řádu, pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. Tak se tomu stalo i v případě stěžovatele, kdy finanční úřad ve vztahu ke sporné faktuře výzvou ze dne 10. 6. 2015 stěžovateli uložil, aby prokázal, o pronájem jakého stavebního zařízení se skutečně jednalo, kdy, za jakou cenu a v jakém období měl toto stavební zařízení pronajato, jaký konkrétní servis, údržba a opravy na něm byly prováděny a aby prokázal, že se jednalo o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů. Tyto informace totiž z předmětné faktury nebyly vůbec patrny a z vlastní evidence je správce daně získat logicky nemohl. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 74/2009-111 ze dne 1. 3. 2010, není dle Ústavního soudu tento odkaz na případ stěžovatele přiléhavý již proto, že pochází z doby před nabytím účinnosti daňového řádu (1. 1. 2011). Předchozí zákon o správě daní a poplatků stejné ani podobné ustanovení jako §92 odst. 4 daňového řádu neobsahoval. Dokazování a s ním související otázka rozložení důkazního břemena mezi správce daně a daňový subjekt přitom doznala v nové právní úpravě nikoli zanedbatelných změn, k nimž Nejvyšší správní soud v nynějším případě samozřejmě musel přihlédnout.
Ani námitce stěžovatele o pominutí výdajů jako takových správcem daně Ústavní soud nepřisvědčil. V posuzované věci nebyly zjištěny takřka žádné podstatné parametry výdajů (o pronájem jakého stavebního zařízení se skutečně jednalo, kdy, za jakou cenu a v jakém období bylo toto stavební zařízení pronajato, jaký konkrétní servis, údržba a opravy na něm byly prováděny), které stěžovatel s odkazem na §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů uplatnil jako odečitatelné výdaje. Nejde tedy o situaci, kdy by byly výdaje zjištěny, ale jen pro nedostatek zjištění jejich přesné výše by se k nim vůbec nepřihlédlo. Judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 85/2011 ze dne 29. 2. 2012 tak na souzenou věc nedopadá, neboť v jím řešené věci se jednalo o výdaje, které evidentně byly vynaloženy. Paradoxně však tam vedené dokazování spíše nasvědčovalo závěru, že tyto finanční transakce byly v převážné části přičitatelné jiné osobě, což tehdy kasační soud též nepřehlédl, napomenuv správce daně, že právě úvaha týkající se rozsahu a povahy příjmů měla předcházet jeho dalšímu postupu. Odsud je patrné, že tím méně lze závěry v tomto rozhodnutí vyslovené aplikovat na věc stěžovatele.
Též výhrada stěžovatele, že postupem správce daně mu byla odňata možnost důkazními prostředky prokázat chybný závěr finančního úřadu, je zcela lichá. Již krajský soud tuto námitku vypořádal a připomněl, že stěžovatel po výzvě správce daně nabídl důkazy, které však přetrvávající pochybnosti nemohly odklidit (viz str. 10 in fine). Bylo tedy zřejmé, že stěžovatel procesní prostor měl, zkrácen na možnosti vyvrátit pochyby správního orgánu tedy nebyl.
K námitce stěžovatele stran zjišťování správné výše daně nemůže Ústavní soud přihlédnout. Z podrobných rekapitulací žalobních ani kasačních námitek neplyne, že by ji stěžovatel v řízení před správními soudy uplatnil. Sám přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by se s ní snad soudy opomněly jakkoli vypořádat. Odtud pak plyne závěr, že tato námitka není v řízení o ústavní stížnosti přípustná. Nadto stěžovatel toto údajné pochybení odvozuje od neunesení důkazního břemena, k čemuž se již Ústavní soud vyjádřil výše. Obdobný závěr o nepřípustnosti námitek v řízení o ústavní stížnosti je pak nutno učinit i ve vztahu k procesním výhradám ohledně nerealizované účasti stěžovatele na výslechu svědka Koláře před správním orgánem. Tato námitka byla v žalobě uplatněna opožděně, krajský soud ji proto odmítl (srov. str. 18 jeho rozsudku, jakož i bod 39 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník
předseda senátu