ECLI:CZ:US:2018:1.US.1559.18.1
sp. zn. I. ÚS 1559/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Lidická 613, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 5 Tdo 1464/2017-31, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 6. 2017 č. j. 2 To 79/2017-1887 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2016 č. j. 1 T 109/2016-1845, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Šumperku, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, které skutečnosti vzal za prokázané a jak hodnotil provedené důkazy. Tvrdí, že v něm zcela absentuje vypořádání se s jeho obhajobou. Poukazuje pak na konkrétní důkazy, s nimiž se nalézací soud podle jeho názoru nijak nevypořádal, přičemž mělo jít o důkazy vyvracející vznesené obvinění. Skutkové závěry Okresního soudu v Šumperku jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tomuto soudu dále vytýká, že ve výroku jeho rozsudku absentuje zmínka o konkrétní způsobené škodě, není zde uvedeno konkrétní jednání, kterým měl porušit svou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, a chybí v něm i zmínka o subjektivní stránce trestného činu. Podle jeho názoru Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci naprosto pominul jeho výtky uvedené v odvolání a Nejvyšší soud se rovněž meritorně nezabýval jeho výtkami.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Tak jako v mnoha předchozích případech musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestním soudům přísluší rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud má podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinnost jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stejnou argumentaci stěžovatel z větší části uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Trestní soudy se s ní přitom řádně vypořádaly.
Okresní soud v Šumperku velmi podrobně shrnul výsledky provedeného dokazování. Lze připustit, že své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, tento soud rozvedl poměrně stručně. Nalézací soud však dostatečně vysvětlil stěžejní skutková zjištění, z nichž odsuzující rozsudek vycházel, a vypořádal se s hlavní námitkou obhajoby. Poukázal přitom na skutečnost, že sám stěžovatel připustil, že jako ředitel obchodní společnosti Podniky města Šumperka, a. s., neinformoval členy představenstva o neplnění závazků společností JIRDOS, s. r. o., neboť spoléhal na slib, že tato společnost svým závazkům dostojí. Zdůraznil, že stěžovatel po dobu čtyř roků věděl o nedodržování závazků vyplývajících z nájemní smlouvy, v důsledku čehož dluh vůči společnosti Podniky města Šumperka, a. s., narostl na částku přesahující 7 mil. Kč. Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku je tedy patrné, z čeho tento soud dovodil porušení povinnosti stěžovatele řádně hospodařit s majetkem společnosti Podniky města Šumperka a. s., resp. tento majetek ochraňovat. Soud rovněž výslovně uvedl, že v popsaném jednání stěžovatele spatřuje minimálně nepřímý úmysl.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že Okresní soud v Šumperku řádně neodůvodnil, proč zamítl jeho návrh na zprocesnění jím předloženého důkazu v podobě znaleckého posudku, který si nechala zpracovat společnost Podniky města Šumperka, a. s. Nalézací soud tento krok vysvětlil tím, že znalecký posudek nebyl vyžádán pro účely trestního řízení. Ústavní soud tento důvod považuje za zcela legitimní, neboť znalecké dokazování lze v trestním řízení provádět pouze způsobem a za podmínek stanovených trestním řádem (srov. §105 a násl. trestního řádu). Okresní soud v Šumperku navíc předmětný znalecký posudek neodmítl bez dalšího, nýbrž jej provedl jako listinný důkaz, tzn. že tento důkaz neopominul.
Odůvodnění závěru o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, jakož i vypořádání se s námitkami obhajoby, dále významným způsobem doplnil odvolací soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud odvolací.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci na č. l. 5-6 jasně formuloval, kterými důkazy je stěžovatel usvědčován ze spáchání stíhaného skutku, a na tomtéž místě se vypořádal i s námitkami stěžovatele. Odvolací soud opětovně zdůraznil, že stěžovatel věděl o neplnění závazků vůči společnosti Podniky města Šumperka, a. s., přičemž tento problém nijak neřešil. Vyvrátil námitku stěžovatele, že neměl zmocnění vymáhat dlužnou částku, když připomněl, že mu nebylo kladeno za vinu, že dlužnou částku nevymáhal, ale že o celém problému neinformoval představenstvo společnosti, čímž nesplnil svou povinnost vyplývající z jeho postavení ředitele společnosti. Odvolací soud dále vysvětlil, proč na posouzení viny stěžovatele nemohl mít žádný vliv výše zmíněný znalecký posudek, který si nechala zpracovat společnost Podniky města Šumperka, a. s. (srov. č. l. 6).
Námitkami stěžovatele se řádně zabýval také Nejvyšší soud (srov. č. l. 7-8). Odmítl názor stěžovatele, že v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Šumperku nebylo dostatečně vymezeno jednání, kterým stěžovatel porušil svou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, a že nebyla náležitě vyčíslena škoda a subjektivní stránka. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že v odsuzujícím rozsudku byl přesně vyčíslen dluh společnosti JIRDOS, s. r. o., který je třeba považovat za škodu. Ústavní soud se s Nejvyšším soudem ztotožňuje i v tom, že ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Šumperku je řádně a náležitě popsán skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, přičemž z tohoto popisu lze dovodit také subjektivní stránku trestného činu, tj. úmyslné zavinění stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy dostatečně a racionálně odůvodnily skutkové závěry, na nichž založily svá rozhodnutí. Ústavní soud zároveň nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by tyto závěry byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud proto neshledal důvody pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu