ECLI:CZ:US:2018:1.US.1964.18.1
sp. zn. I. ÚS 1964/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Cerekvice nad Loučnou, Šantovo nám. 183, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2018 č. j. 22 Co 5/2018-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku postupu krajského soudu, který nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník") nárok na vydání nezemědělských pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Vedlejší účastník stěžovatelce dopisem ze dne 3. 6. 2014 oznámil, že nedodrží lhůtu k vydání předmětných pozemků, neboť čeká na stanovisko Státního pozemkového úřadu k vyhodnocení námitky podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka se proto v řízení před soudy domáhala nahrazení chybějícího projevu vůle vedlejšího účastníka podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 20. 11. 2017 č. j. 12 C 111/2017-78 řízení zastavil (výrok I.), neboť vedlejší účastník se stěžovatelkou dohodu o vydání předmětných pozemků uzavřel a stěžovatelka následně vzala žalobu zpět. Okresní soud dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 8 651,50 Kč (výrok II.). K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud v záhlaví označeným usnesením změnil výrok II. soudu první stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Přísluší ostatním soudům, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly ji při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýše zdrženlivě.
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je především na úvaze samotného soudu. Moderační právo představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soud od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů hodných zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze skutkového stavu věci spolehlivě zjištěného soudem prvního stupně. Zohlednil přitom, že stěžovatelka požádala o vydání předmětných pozemků v době, kdy ještě nesplňovala podmínky pro jejich vydání, avšak o tom, že podmínky pro vydání splnila, neinformovala vedlejšího účastníka a rovnou přistoupila k podání žaloby.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu