ECLI:CZ:US:2018:1.US.2016.18.1
sp. zn. I. ÚS 2016/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Novotného, zastoupeného Mgr. Janem Labským, advokátem se sídlem Milešovská 2137/12, Praha 3, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 184 EX 111/14-129 ze dne 19. 12. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 306/2015-699 ze dne 9. 2. 2018, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1111/2018 ze dne 22. 5. 2018 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud").
Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 184 EX 111/14-129 ze dne 19. 12. 2014 udělil soudní exekutor Mgr. Ondřej Svoboda, Exekutorský úřad Praha 9, příklep vydražiteli Tomáši Stehlíkovi ohledně nemovitých věcí ve vlastnictví povinného - stěžovatele (v usnesení blíže specifikovaných) za nejvyšší podání 4 525 000 Kč (výrok I.), stanovil vydražiteli lhůtu k zaplacení nejvyššího podání do 30 dnů od právní moci usnesení s tím, že se započítává složená jistota 300 000 Kč (výrok II.), a uložil stěžovateli nemovité věci vyklidit do 15 dnů od právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastane-
-li později (výrok III.).
K odvolání stěžovatele městský soud usnesením č. j. 14 Co 306/2015-699 ze dne 9. 2. 2018 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil (výrok II.) a zavázal stěžovatele, aby uhradil vydražiteli náklady odvolacího řízení ve výši 31 400 Kč (výrok III.). Výrokem I. byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost směřované proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 108/2015 ze dne 30. 3. 2015.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 1111/2018 ze dne 22. 5. 2018 odmítl jako nepřípustné, konstatujíce, že odvolací soud v posuzovaném případě postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S výše popsaným výsledkem řízení se stěžovatel nespokojil. V ústavní stížnosti namítal, že soudní exekutor v dané věci jednal překotně, nestandardně a v rozporu se zákonem. Soudní exekutor zejména nerespektoval zásadu přiměřenosti a šetrnosti exekuce zakotvenou v §58 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, jestliže zvolil způsob exekuce prodejem všech nemovitých věcí stěžovatele, a to za situace, kdy vymáhaná pohledávka byla v hrubém nepoměru s obvyklou cenou dražených nemovitostí, a přestože se nabízely jiné způsoby provedení exekuce (např. postižení obchodních podílů stěžovatele či jeho pravidelných příjmů, mobiliární exekuce, zajištění pohledávky exekutorským zástavním právem, exekuce správou nemovitých věcí). Stěžovatel dále soudnímu exekutorovi vytýkal, že mu nesprávně písemnosti doručoval fikcí na ohlašovnu obecního úřadu, že nevzal v potaz zánik exekuované pohledávky provedením zápočtu ze strany stěžovatele, a konečně ani skutečnost, že účel exekučního řízení byl naplněn, když stěžovatel ihned poté, co se o exekuci dověděl, vymáhanou pohledávku dobrovolně uhradil. Městský soud pak dle stěžovatele pochybil, pokud protiústavní postup soudního exekutora, který jej připravil o "střechu nad hlavou", aproboval. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že odvolací soud mylně vyložil v předmětné věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3688/2016 ze dne 9. 5. 2017 a překvapivým způsobem zúžil možnost přezkumu důvodů pro zastavení exekuce v rámci odvolání proti usnesení o příklepu, v důsledku čehož nebyla část argumentace stěžovatele řádně vypořádána. Totožnou výtku, tzn. překvapivosti a věcné nesprávnosti, vznesl stěžovatel i vůči úvahám městského soudu stran otázky tzv. funkčního celku nemovitostí a otázky, za jakých podmínek může dojít k zániku exekuované pohledávky započtením. Krom toho označil stěžovatel rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné, neboť se v něm jmenovaný soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, zejména pak s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a rovněž s argumentací, že pro dosažení účelu exekuce nebyl prodej nemovitých věcí nezbytný. Pochybení odvolacího soudu konečně stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že tento zcela nekriticky přijal závěry znaleckého posudku o výsledné ceně dražených nemovitých věcí, která byla ovšem hrubě podhodnocena. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že nijak nerozhodl o jím předložených otázkách a jeho dovolání odmítl, ačkoliv pro takový procesní postup nebyly naplněny zákonné podmínky. Výše uvedené výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím doplnění dále podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Nic takového, co by zakládalo jeho kasační zásah, Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Jak bylo ověřeno, obecné soudy postup soudního exekutora zevrubně přezkoumaly, nicméně pochybení při provádění exekuce na jeho straně neshledaly. Svá rozhodnutí současně zcela logickým, srozumitelným a přehledným způsobem odůvodnily. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy část jím uplatněné argumentace opomenuly, a naopak naznal, že se se všemi relevantními námitkami řádně vypořádaly. Podstata ústavní stížnosti tedy zjevně nespočívala v nezohlednění rozhodných skutečností, nýbrž v tom, že stěžovatel nesouhlasil s tím, jak obecné soudy případ věcně posoudily, a v polemice s jejich závěry pak pokračoval i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ovšem neshledal, že by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s posouzením věci ze strany obecných soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud řádně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dodává, že jakkoliv je možno chápat obtížnou situaci, v níž se nyní stěžovatel nachází, je nutno připomenout, že od účastníka řízení, který se domáhá ochrany svých práv na ústavní úrovni, se žádá, aby osvědčil, že sám vyvinul očekávatelné úsilí směřující k jejich účinnému hájení. V nyní projednávané věci si byl stěžovatel již před svou hospitalizací vědom, že proti němu existuje vykonatelná pohledávka, přesto nepodnikl žádné kroky, aby této situaci adekvátně čelil. Průběh hospitalizace ani povaha zranění nevylučovala, aby se stěžovatel, při zachování nezbytné obezřetnosti, exekučního řízení aktivně účastnil již ve fázi před udělením příklepu. Pakliže tak neučinil, je nucen v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží právo) nést veškeré následky s tím spojené, včetně zhoršení pozice při obhajobě svých tvrzených právních nároků.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Společně s ní odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti usnesení městského soudu, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu