ECLI:CZ:US:2018:1.US.2030.18.1
sp. zn. I. ÚS 2030/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, sídlem U Demartinky 152/1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 51/2018-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 29 Co 247/2012-326 a výrokům I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. ledna 2012 č. j. 21 C 170/2007-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 6. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhal vydání sbírky básní ze srpna 1999 s názvem "Kaktusy vnímají čas jinak". Jak dále uvedl, sám tuto sbírku sepsal a věnoval ji své bývalé manželce. Ta ji nicméně v únoru 2005 vydala vedlejšímu účastníkovi jako zástupci Policie České republiky k posouzení psychického stavu stěžovatele, o čemž byl vedlejším účastníkem sepsán a podepsán úřední záznam. Protože nešlo o vydání věci na základě výzvy policejního orgánu podle §78 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v tehdy účinném znění (dále jen "trestní řád"), ani o odnětí věci podle §79 trestního řádu, Policii České republiky nevznikla povinnost sepsat protokol o vydání nebo odnětí věci podle §79 odst. 5 trestního řádu.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 1. 2012 č. j. 21 C 170/2007-146 byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 3. 2017 č. j. 29 Co 247/2012-326. Podle názoru uvedených soudů stěžovatel neprokázal, že by předmětnou věc držel, ani že ji vedlejší účastník převzal od bývalé manželky stěžovatele jako soukromá osoba. Z úředního záznamu z února 2005 vyplývá pouze to, že vedlejší účastník předmětnou knihu převzal jako příslušník Policie České republiky a že ji následně přidal k materiálům určeným k dalšímu šetření. V době rozhodování městského soudu měla být uložena v trezoru obvodního soudu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 51/2018-372, protože nebylo shledáno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesprávné. Má za to, že vedlejší účastník je pasivně legitimován, neboť předmětnou knihu v době podání žaloby fakticky držel. Bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal, že sbírku básní přijal jako orgán Policie České republiky, a nikoli jako fyzická osoba. Pouhý úřední záznam, který sepsal vedlejší účastník, není průkazný a nelze jej jako důkaz použít. Vedlejší účastník proto neunesl důkazní břemeno. Obecné soudy měly podle stěžovatele pochybit i tím, že nezkoumaly, na základě jakého titulu byl vedlejší účastník oprávněn předložit soudu příslušný vyšetřovací spis a vydat předmětnou knihu do úschovy soudu. Jejich rozhodnutí jsou v mnoha směrech nepřezkoumatelné. V případě usnesení Nejvyššího soudu došlo k formalistickému odmítnutí dovolání stěžovatele, když tento soud na stěžovatelem předloženou otázku reagoval neadekvátním, nesrozumitelným a nepředvídatelným způsobem.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
6. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které neshledaly důvodnou jeho žalobu proti vedlejšímu účastníkovi. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se řádně vypořádaly se žalobou stěžovatele a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž se nedopustily svévole či jakéhokoli jiného kvalifikovaného excesu, v němž by bylo možné spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s posouzením věci, které provedly obecné soudy, není důvod, aby sám opětovně obsáhle shrnoval jimi uvedenou argumentaci. Zcela postačí, jestliže v této souvislosti odkáže na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné ústavně zaručené základní právo.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu