ECLI:CZ:US:2018:1.US.2055.18.1
sp. zn. I. ÚS 2055/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brejníka, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 284/2016-51 ze dne 23. 1. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 178/2017-101 ze dne 9. 8. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 594/2018-134 ze dne 29. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 6 C 284/2016-51 ze dne 23. 1. 2017 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") zamítl žalobu o určení, že žalobce - stěžovatel je dědicem a účastníkem dědického řízení sp. zn. 26D 326/2015, Nd 59/2016 vedeného soudní komisařkou JUDr. Ivanou Kruškovou, notářkou v Praze, po paní Janě Piskáčkové, zemřelé dne 28. 11. 2015 (výrok I.). Dále soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované RNDr. Heleně Čacké náklady řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 68 Co 178/2017-101 ze dne 9. 8. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež stěžovatele zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud ve shodě se soudem nalézacím nepovažoval za prokázané tvrzení stěžovatele, podle něhož zůstavitelka Jana Piskáčková v závěti ze dne 28. 7. 2014, ve které odkázala veškerý svůj majetek žalované, neprojevila svoji svobodnou vůli, ale naopak ji sepsala pod nátlakem žalované. V daném případě tudíž nebylo možno učinit závěr, že by předmětná závěť byla (jen zdánlivým) právním jednáním, k němuž nelze přihlížet, v důsledku čehož by se stěžovatel stal dědicem zůstavitelky ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 594/2018-134 ze dne 29. 3. 2018 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to s odůvodněním, že vykazuje nedostatky, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Pokud totiž stěžovatel v dovolání vznášel výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a dovozoval na základě toho vlastní (odlišný) právní názor o "absolutní neplatnosti závěti ze dne 28. 7. 2014", uplatnil tím podle Nejvyššího soudu jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení účastníků řízení, když zohlednily zejména důkazy navrhované žalovanou, zatímco se odmítly zabývat, resp. chybně hodnotily jím předkládané důkazy, které prokazovaly, že předmětná závěť nebyla projevem zůstavitelčiny svobodné vůle, nýbrž výsledkem soustavného a systematického nátlaku žalované na zůstavitelku. Tato pochybení v procesu dokazování pak podle stěžovatele vedla k tomu, že obecné soudy dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění, kterým bylo dotčeno jeho "ústavně zaručené právo na dědictví".
Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato není v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, opodstatněná.
Ústavní soud prostudoval obsah vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 6 C 284/2016, přičemž se přiklonil k hodnocení Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání nebylo věcně projednatelné. Stěžovatel ve svém podání ze dne 21. 11. 2017 sice tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, své námitky však fakticky směřoval proti skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a které se dotýkaly okolností sepisu závěti ze dne 28. 7. 2014 zůstavitelkou, resp. tvrzeného nátlaku ze strany žalované. Jinými slovy, stěžovatel s právním posouzením věci nesouhlasil nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž se on neztotožnil. V tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, jestliže dovolání odmítl, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno (primárně) na řešení otázek hmotného či procesního práva.
Pro úplnost je možno podotknout, že dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1991/17 ze dne 8. 8. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz) výjimečně naplněn i v případě uplatnění námitek napadajících skutkové závěry odvolacího soudu, respektive jím provedené hodnocení důkazů, a to například tehdy, jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo je-li jejich hodnocení, s ohledem na absenci náležitého odůvodnění, nepřezkoumatelné. Platí ovšem, že dovolatel je povinen na tuto otázku kvalifikovaně poukázat, včetně toho, že ji konfrontuje se stávající judikaturou dovolacího, případně Ústavního soudu. Toto stěžovatel neučinil a Nejvyšší soud tak neměl vytvořen prostor pro to, aby se jeho námitkami mohl věcně zabývat.
Jelikož tedy stěžovatel v přezkoumávané věci porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal, Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 594/2018-134 ze dne 29. 3. 2018, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.
V nyní posuzovaném případě k naplnění zmiňované podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel totiž svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnil.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud proto stížnostní návrh v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 284/2016-51 ze dne 23. 1. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 178/2017-101 ze dne 9. 8. 2017 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §62 odst. 4 i dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), který byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu