ECLI:CZ:US:2018:1.US.2178.18.2
sp. zn. I. ÚS 2178/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci společnosti Indra-Šebesta, v. o. s., se sídlem Čechyňská 16, Brno, IČ: 26919877, zastoupené Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou se sídlem Čechyňská 419/14, Brno, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 10961/2016-B-23 ze dne 13. 3. 2018 a č. j. MSPH 78 INS 10829/2016-B-20 ze dne 13. 3. 2018, usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 493/2018-B-29, MSPH 78 INS 10961/2016 ze dne 12. 4. 2018 a č. j. 3 VSPH 494/2018-B-28, MSPH 78 INS 10829/2016 ze dne 18. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhy, doručenými Ústavnímu soudu dne 25. a 26. 6. 2018, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Po zjištění, že stěžovatelčiny ústavní stížnosti (původně vedené u Ústavního soudu samostatně pod sp. zn. I. ÚS 2178/18 a III. ÚS 2202/18) jsou po skutkové i argumentační stránce téměř totožné, přistoupil Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, usnesením ze dne 10. 7. 2018 ke spojení obou řízení k jejich společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 2178/18.
K věci samé pak z přiložených podkladů vyplynulo, že napadenými usneseními Městský soud v Praze (dále též "městský soud") v insolvenčních řízeních vedených u něj pod sp. zn. MSPH 78 INS 10961/2016 a sp. zn. MSPH 78 INS 10829/2016 rozhodl o ustanovení nového insolvenčního správce, jemuž uložil povinnost převzít funkci do 15 dnů od doručení usnesení. Tento krok soud odůvodnil tím, že původně ustanovená insolvenční správkyně GERENTEA, v. o. s., zanikla sloučením se stěžovatelkou, a bylo tedy nezbytné určit nového správce, k čemuž došlo opatřením předsedy městského soudu ze dne 12. 3. 2018.
Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") výše zmíněnými usneseními odmítl dle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), jako podaná někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavních stížnostech vyslovila nesouhlas s názorem vrchního soudu, že se coby právní nástupkyně společnosti GERENTEA, v. o. s., nestala účastníkem insolvenčního řízení, ani jeho procesním subjektem v pozici insolvenčního správce, a že jí tudíž nesvědčilo právo na podání odvolání v dané věci. Stěžovatelka mínila, že odvolací soud zcela pominul smysl a dopady proběhlé fúze sloučením, v rámci níž došlo k přechodu veškerých práv a povinností z původně ustanoveného insolvenčního správce GERENTEA, v. o. s., jakožto zanikající společnosti, na insolvenčního správce - stěžovatelku, jakožto společnost nástupnickou, a to včetně procesních práv. Stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že legitimně očekávala, že převezme nejen závazky, ale i aktiva zaniklé společnosti, představovaná především ziskem z činnosti insolvenčního správce, jenž jí však byl postupem obecných soudů odepřen. V případě insolvenčních správců - fyzických osob je přitom zcela běžné, že stanou-li se v průběhu řízení společníky ve veřejné obchodní společnosti, jmenuje soud z důvodu zachování kontinuity na jejich místo právě tuto veřejnou obchodní společnost. Dle názoru stěžovatelky by obdobný postup v případě fúze dvou právnických osob byl vhodný i z toho důvodu, že by umožnil účastníkům insolvenčního řízení snáze vymoci případnou škodu vzniklou z činnosti zaniklé společnosti. K výše uvedenému však odvolací soud nijak nepřihlédl. Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytkla, že se vůbec nezabýval její argumentací poukazující na nedostatky prvostupňových rozhodnutí. Tyto vykazovaly vady ve výrokové části i odůvodnění, které bránily tomu, aby je mohl odvolací soud řádně přezkoumat. Nemožnost takového přezkumu pak dle stěžovatelky představovala vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu proto v projednávané věci nelze opomenout existenci žaloby pro zmatečnost. Tento institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout, mimo jiné, rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.
Pro úplnost se sluší dodat, že v souladu s ustanoveními §7 a §96 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost.
Pokud tedy byla stěžovatelka přesvědčena, že vrchní soud učinil vadný závěr o tom, že její odvolání musela být odmítnuta, měla dosáhnout přezkoumání jeho rozhodnutí z důvodů, které uvádí ve svých ústavních stížnostech, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavními stížnostmi není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Za daných okolností Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a předložené ústavní stížnosti odmítl jako návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj