ECLI:CZ:US:2018:1.US.2311.17.1
sp. zn. I. ÚS 2311/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 4 Tdo 564/2017-36, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 13. 12. 2016, č. j. 55 To 257/2016-324 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2016, č. j. 4 T 48/2015-290, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 4 T 48/2015, byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad 1) skutkové věty], přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2) skutkové věty] a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ad 3) skutkové věty], kterých se dopustil v rozsudku popsaným jednáním. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci - pistole zn. Glock 17, včetně zásobníku, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na dobu tří let. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 55 To 257/2016, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let, a znovu rozhodl o náhradě škody poškozeným.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 4 Tdo 564/2017-36, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že se soudy prvého a druhého stupně náležitě nezabývaly otázkou, zda nejednal ve skutkovém omylu, při němž je vyloučena odpovědnost za úmyslný trestný čin. Připomíná, že právní kvalifikaci skutku orgány činné v trestním řízení v průběhu dva roky trvajícího procesu několikrát měnily. Stěžovatel poukazuje na závěry stanoviska zpracovaného 5. Krajským ředitelstvím policie Hl. města Prahy, odboru služby pořádkové policie, ze dne 27. 6. 2014, č. j. KRPA-240037-3/ČJ-2014-0000P, podle nějž použití donucovacího prostředku ("varovný výstřel") ze strany stěžovatele bylo vyhodnoceno jako oprávněné a přiměřené vzniklé situaci, stejně jako střelba na levou přední pneumatiku. Stěžovatel připomíná, že měl na vyhodnocení celé situace jen několik vteřin a opakovaně zdůrazňuje, že poškozený své chování překvapivě změnil, což ve stěžovateli vzbudilo obavu, že se jedná o skutečně nebezpečného pachatele a svým následným jednáním se jej snažil zastavit. Své úvahy v tomto směru opětovně podrobně rozvíjí.
6. Namítá, že obhajobě nebyla dána možnost, aby poškozeného podrobně vyslechla k otázce, co jej vedlo k náhlé změně chování, když jeho dosavadní vysvětlení považovala za nedostatečné. Stěžovatel nesouhlasí ani nyní se závěrem soudů, že se poškozený znenadání polekal a chtěl z místa odjet.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že se snažil chránit život a zdraví osob pohybujících se v lese před jednáním poškozeného. K tomu byl jako policista povinen. Mínění rozhodujících soudů, že ve skutečnosti nebyl ohrožen ničí život a zdraví, příp. majetek, považuje za zcela nepodložené a subjektivní. Soudy odmítly provést úplné dokazování a skutková zjištění hodnotily v jeho neprospěch. Podle jeho názoru jeho jednání není trestným činem. Přísnou aplikací trestní represe zde soudy podle názoru stěžovatele porušily zásadu, podle níž je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.
10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout žádné pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvého stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně stran výroku o vině splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž rozsudek odvolacího soudu, který změnil výrok o trestu a náhradě škody a v odůvodnění se vypořádal s opakovanými námitkami stěžovatele, vyhovuje požadavkům kladeným na ně příslušnými ustanoveními tr. řádu.
11. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že hlavním usvědčujícím důkazem ve věci je výpověď poškozeného, přičemž má za to, že ji soudy vyhodnotily nedostatečně a nesprávně. Stěžovatel však předkládá jinou verzi skutkového děje, které soudy bez bližšího prověřování neuvěřily, čímž ho nepřípustně odsoudily, přestože měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.
12. Již z obsahu napadeného rozsudku soudu prvého stupně je však zřejmé, že při hodnocení výpovědi poškozeného, který stěžovatele usvědčoval z trestného jednání, si soud prvého stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Přezkoumatelným způsobem a logicky však vysvětlil, proč považoval výpověď tohoto svědka za věrohodnou. Nadto není výpověď poškozeného osamoceným důkazem, neboť je podporována dalšími provedenými důkazy vyjmenovanými a zhodnocenými samostatně i ve vzájemných souvislostech v rozsudku soudu prvého stupně. Soud v něm podrobně řešil i verze obhajoby a srozumitelně vysvětlil důvody, pro něž je dalším provedeným dokazováním považuje za vyvrácené.
13. Odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvého stupně souhlasil, znovu se zabýval jednotlivými usvědčujícími důkazy a vyjádřil se i k verzi stěžovatele, kterou v odvolání uplatnil. I poté však věrohodnost výpovědi poškozeného zůstala nezpochybněna. Ke stanovisku vypracovanému policií, které i v ústavní stížnosti stěžovatel znovu vyzdvihuje, uvedl, že vychází pouze ze situace vylíčené stěžovatelem a nikoli z objektivně zjištěných důkazů, které má k dispozici soud.
14. Otázkou právní kvalifikace a zejména pak námitkou stěžovatele, že jednal ve skutkovém omylu, se po obecných soudech nižších stupňů zabýval i soud dovolací a Ústavní soud na jeho závěry k opětovné argumentaci stěžovatele odkazuje.
15. K porušení procesních práv stěžovatele je možné říci, že ústavní záruky se vztahují mimo jiné na právo stěžovatele vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Toto právo stěžovatele zjevně nemohlo být porušeno pouze tím, že v průběhu výslechu poškozeného byla obhajoba k opakovaným dotazům na poškozeného (oběť trestného činu) usměrněna předsedou senátu, který je ze zákona povinen hlavní líčení řídit s cílem co nejúčinněji objasnit věc při zachování důstojnosti a vážnosti a při respektu k právům vyslýchané osoby. Stěžovatel ani nyní konkrétně neuvádí, jaké další skutečnosti, vedle těch, které poškozený ve své výpovědi popsal (úlek poté, co si všiml, že i stěžovatel je ozbrojen) a stěžovatel je i nadále považuje za nelogické, zamýšlela obhajoba dalšími dotazy zjistit. Obhajoba měla možnost poškozeného vyslýchat a měla možnost jeho výpověď v průběhu hlavního líčení zpochybnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 a tam citovanou judikaturu).
16. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské škodlivosti předvídané trestněprávními předpisy. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zde zcela jistě není namístě.
17. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva, jichž se stěžovatel dovolává. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu