ECLI:CZ:US:2018:1.US.247.18.1
sp. zn. I. ÚS 247/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zimlové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, Baťkovo náměstí 522/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 2369/2017-185, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 120/2016-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 120/2016-139, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, "aby z katastru nemovitostí CZ0523 Náchod na listu vlastnictví č. X1 v katastrálním území 706442 Nové Město nad Metují v listu vlastní: X2, obec: 574279 Nové město nad Metují nechal vymazat zapsané zřízené bezúplatné věcné břemeno, které nelze uvést do zpoplatněného výkonu, a povinnosti žalovaného (vedlejšího účastníka) na žalobkyni (stěžovatelku) převést a nechat zapsat v KNCZ0523 Náchod na LV č. X1 v katastrálním území 706442 Nové Město nad Metují pozemek p. č. X3, který s podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně tvoří jednotný funkční celek a je přístupný pouze přes věcné břemeno, které rozsudek ruší, oproti povinnosti žalobkyně za pozemek p. č. X3 žalovanému zaplatit po zapsání do KNCZ0523 Náchod 36.600 Kč".
Krajský soud v Hradci Králové o odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud o stěžovatelkou podaném dovolání rozhodl svým usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 2369/2017-185, tak, že jej odmítl. Nejvyšší soud přitom ve svém odůvodnění uvedl, že dovolání je nepřípustné, protože stěžovatelka nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tento důvod nevyplývá ani z jeho obsahu. Nejvyšší soud zdůraznil, že není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelky, neboť takovým způsobem by porušil zásady, na nichž dovolací řízení spočívá.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti relativně obsáhle brojí proti shora citovaným závěrům obecných soudů a má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 3, čl. 7, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s pojetím institutu dovolání, kdy Nejvyšší soud shledává jeho přípustnost podle §237 a §241a odst. 1 až 3 o. s. ř., pouze tak, že nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posuzování věci odvolací soud a nikoliv ve správně zjištěném skutkovém stavu - ve stěžovatelkou tvrzeném ústavněprávním nedostatku. Podle stěžovatelky musí být prvořadým úkolem všech soudů celé soudní soustavy ochrana základních práv a svobod, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se tedy měl zabývat nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci a zmanipulováním příslušných paragrafů zákona č. 89/2012 Sb.
III.
Ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 2369/2017-185, zjevně neopodstatněná a ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 120/2016-139, je nepřípustná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, přičemž námitky ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu jsou založeny vesměs na kritice konceptu dovolání jako takového. Problematickým spatřuje stěžovatelka především to, že se Nejvyšší soud nezabývá skutkovým stavem věci, resp. že vycházel ze skutkového stavu zjištěného nižšími soudy. K tomu stěžovatelka uvádí, že ochrana ústavnosti je úkolem všech soudů, Nejvyšší soud by tak neměl ponechat přezkoumání skutkového stavu stranou.
Ve shora uvedené argumentaci se však stěžovatelka mýlí. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je především posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Z povahy dovolání plyne, že slouží především k řešení otázek právní povahy, jež jsou tudíž způsobilé k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, tudíž naplnit nemůže.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela správně uvedla, že ochrana ústavnosti je úkolem všech soudů, nejen Ústavního soudu, a proto by měly obecné soudy zasáhnout v těch případech, kdy dojde k porušení základních práv a svobod účastníka řízení. To však ještě neznamená, že by snad účastník řízení nemusel naplnit předpoklady přípustnosti toho kterého opravného prostředku. Poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která je součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
V projednávaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné, protože stěžovatelka nevymezila žádný dovolací důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a tento důvod podle Nejvyššího soudu nevyplývá ani z obsahu dovolání. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Z toho důvodu má Ústavní soud za to, že stěžovatelka z materiálního hlediska nevyužila dovolání, coby mimořádný opravný prostředek.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ke vztahu dovolání a ústavní stížnosti mimo jiné konstatoval, že "Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.".
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Cdo 2369/2017-185, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 120/2016-139, v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu