ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2369.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2369/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 552/2, proti žalovanému městu Novému Městu nad Metují , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náměstí Republiky 6, identifikační číslo osoby: 00272876, o zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 120/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 10 C 120/2016-139, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému, „aby z katastru nemovitostí Náchod na listu vlastnictví v katastrálním území N. M. n. M. v listu vlastnictví, obec N. M. n. M. nechal vymazat zapsané zřízené bezúplatné věcné břemeno, které nelze uvést do zpoplatněného výkonu, a povinnosti žalovaného na žalobkyni převést a nechat zapsat v N. na LV v katastrálním území N. M. n. M. pozemek, který s podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně tvoří jednotný funkční celek a je přístupný pouze přes věcné břemeno, které rozsudek ruší, oproti povinnosti žalobkyně za pozemek žalovanému zaplatit po zapsání do N. 36 600 Kč“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 26 Co 10/2017-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II.).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že se žalobkyně nedomáhá určení neexistence věcného břemene ve smyslu §1299 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), ale jeho zrušení pro tvrzenou změnu poměrů. Tato změna poměrů, spočívající ve změně vlastníka panující nemovité věci, však nepředstavuje změnu poměrů, v níž by bylo možné podle §1299 odst. 2 o. z. shledat založení hrubého nepoměru mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku. Současně s ohledem na požadavek žalobkyně na odkoupení panujícího pozemku za částku 36 600 Kč dospěl nalézací soud k závěru, že tuto povinnost nelze uložit, neboť nevyplývá ani ze smlouvy a ani z žádného právního předpisu. Neúspěch žaloby na zrušení věcného břemene byl současně odůvodněn tím, že žalobkyně je pouze menšinovou spoluvlastnicí služebné věci, a o zrušení jejího zatížení nelze rozhodovat bez účasti ostatních spoluvlastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že bylo prokázáno, že byla poškozena jak její soukromá, tak i vlastnická práva v důsledku podvodného jednání žalovaného při zřízení bezplatného věcného břemene v jeho prospěch. To mělo spočívat v tom, že žalovaný si v rozporu s kupní smlouvou sjednal s povinnými spoluvlastníky z věcného břemene bez jejího vědomí a souhlasu pravidla pro jeho bezplatné užívání. Dovozovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že bude její žalobě vyhověno.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. a v rozporu s §237 o. s. ř. nevymezuje některý z důvodů přípustnosti dovolání. Žalovaný uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný jak z pohledu skutkových závěrů, tak i z hlediska právního posouzení věci. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tento důvod nevyplývá ani z jeho obsahu. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelky, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Ani námitka porušení ústavně zaručených základních práv a svobod bez dalšího povinnost řádného vymezení důvodu přípustnosti dovolání a rovněž i dovolacího důvodu nenahrazuje (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a nejnověji i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Podstatou dovolání žalobkyně je pouze polemika se správností skutkových zjištění nalézacího soudu a na ně navazujícího právního posouzení věci o oprávněnosti jednak existence služebnosti a jednak uplatněného nároku žalobkyní na uložení povinnosti žalovanému prodat jí za částku 36 600 Kč panující pozemek. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) není v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 rovněž zákonným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k označeným nákladovým výrokům dovolatelka své povinnosti vyplývající pro ni z §241a odst. 2 o. s. ř. vůbec nedostála, a proto ani proti výroku o nákladech odvolacího řízení a ani proti výroku o nákladech prvostupňového řízení, který byl výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rovněž potvrzen, není dovolání přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu