ECLI:CZ:US:2018:1.US.2517.18.1
sp. zn. I. ÚS 2517/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. Š., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, advokátem se sídlem Plzeň, Goethova 294/8, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 17. 5. 2018 č. j. 13 Nt 108/2018-16 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2018 č. j. 9 To 199/2018-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení okresního soudu Plzeň-jih, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu a že se nabízený písemný slib stěžovatele nepřijímá. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Plzni nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, neboť dovodil, že u každého pachatele může vyvstat obava uprchnutí či skrývání i za situace, že je ohrožen nižším trestem než trestem odnětí svobody ve výši okolo osmi let. Existenci důvodu útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu rozporuje s tím, že mu nemůže být kladeno k tíži, že má trvalý pobyt veden na ohlašovně pobytu, když má zároveň stálé bydliště, ve kterém stabilně bydlí společně s otcem a přítelkyní. Poukazuje na to, že se nikdy v minulosti před policejním orgánem neskrýval ani se jinak nevyhýbal trestnímu stíhání a že se svou družkou čeká rodinu a potřebuje se o ni postarat. Stěžovatel dále brojí proti tomu, aby skutek, pro nějž je stíhán, byl kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, neboť ze zjištěných okolností podle něj vyplývá, že by tento skutek měl být posuzován jen jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že žádný z trestních soudů neodůvodnil existenci důvodů útěkové vazby hrozícím vysokým trestem. Úvahy stěžovatele, jak vysoký trest mu hrozí, jsou proto bezpředmětné, stejně jako jeho polemika s výkladem nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 Krajským soudem v Plzni. Je totiž nepochybné, že vzetí do útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu zákon připouští i z jiných důvodů než kvůli hrozbě uložení vysokého trestu, přičemž ani z citovaného nálezu Ústavního soudu nevyplývá nic jiného.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy svůj závěr o existenci útěkové vazby odůvodnily primárně tím, že odsouzený nemá reálné trvalé bydliště a že se fakticky zdržuje na ubytovně. Krajský soud v Plzni na základě toho dovodil, že stěžovatel k tomuto bydlišti není nějak výrazně vázán. Tuto skutečnost lze interpretovat tak, že stěžovatel nemá stálé bydliště, což je jeden z demonstrativně uvedených důvodů útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud v Plzni důvod útěkové vazby dovodil dále z dosavadního života stěžovatele, který byl již několikrát odsouzen, a to i pro majetkovou trestnou činnost, přičemž pro další majetkovou trestnou činnost je aktuálně prověřován (viz dále).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že tvrzení stěžovatele, že čeká rodinu, neboť jeho přítelkyně je těhotná, trestní soudy nemohly považovat za průkazné, neboť je stěžovatel nedoložil (např. těhotenskou průkazkou přítelkyně).
S námitkou právní kvalifikace stíhaného skutku se zcela adekvátně vypořádal Krajský soud v Plzni. Ten poukázal na výpověď poškozeného, z níž vyplývá, že ihned poté, co měl stěžovatel vytáhnout z jeho batohu obálku s penězi, se s ním o ni začal přetahovat, načež jej stěžovatel dvakrát uhodil do obličeje. Krajský soud v Plzni z toho dovodil, že v dané fázi trestního řízení nelze vyloučit kvalifikaci tohoto jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud nemá důvod s tímto závěrem polemizovat, neboť z uvedeného vyplývá, že stěžovatel mohl užít násilí ještě před tím, než se definitivně odcizovaných věcí zmocnil, takže by posuzování takového jednání jako zločinu loupeže bylo správné.
Trestní soudy rovněž spolehlivě odůvodnily svůj závěr o existenci důvodů předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, který poukázal na to, že stěžovatel byl již několikrát pro trestnou činnost odsouzen, přičemž již jako mladistvému mu bylo uloženo nepodmíněné odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Stíhané trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost. Krajský soud v Plzni dále obavu z opakování trestné činnosti stěžovatelem dovodil ze skutečnosti, že je proti němu aktuálně vedeno šetření pro podezření ze spáchání dvou dalších trestných činů, přičemž stěžovatel v obou případech doznává jednání, pro něž je prověřován.
Ústavní soud konstatuje, že trestní soudy v posuzované věci racionálním způsobem dovodily a dostatečně odůvodnily existenci útěkové a zejména předstižné vazby. Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu