ECLI:CZ:US:2018:1.US.2548.18.1
sp. zn. I. ÚS 2548/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2018 č. j. 1 To 16/2018-1387 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2017 sp. zn. 45 T 10/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 10/2015 ze dne 20. 4. 2016 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a to formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 44/2016 ze dne 22. 9. 2016 zamítnuto, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 151/2017-61 ze dne 20. 7. 2017 odmítl.
Dne 25. 9. 2017 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Důvodem návrhu na obnovu řízení měly být nové důkazy a skutečnosti spočívající ve výpovědi spoluvězně stěžovatele, který měl mít informace o tom, že jedna z výpovědí, na jejichž základě byl stěžovatel odsouzen, byla nepravdivá. Dalšími významnými skutečnostmi měla být informace od další osoby, která měla potvrdit nepravdivost jedné z dalších výpovědí, a notářsky ověřený zápis o spočítání oddenků, které se nacházely v objektu stěžovatelovy firmy. Krajský soud nicméně výpovědím svědků neuvěřil, za významnou novou skutečnost pak nepovažoval ani počet oddenků, neboť již v původním rozsudku bylo množství vypěstované a usušené marihuany radikálně sníženo (oproti obžalobě), přičemž navíc nelze vyloučit, že množství oddenků v okamžiku sčítání neodpovídá množství, které tam bylo přítomno o dva roky dříve.
Stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, jelikož se ztotožnil se závěry krajského soudu.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž předně namítá, že v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 a sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016 vrchní soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Stížnostní soud nadto nereagoval na námitky, které stěžovatel ve svém opravném prostředku uplatnil. Stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany krajského soudu a podrobně rozebírá, proč v jejich světle nemůže jeho odsouzení obstát.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jde-li o námitku, že stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání, je nutno uvést, že stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 byl právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 (jakož i nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017) překonán s tím, že stížnost proti rozhodnutí, kterým byl pro nedůvodnost zamítnut návrh na obnovu řízení, může příslušný soud jako nedůvodnou zamítnout v neveřejném zasedání. Jak potom vyplývá z odůvodnění stanoviska, nálezem sp. zn. III. ÚS 608/10, na který stěžovatel také odkazuje, byla řešena odlišná situace (v tehdejší věci stížnostní soud návrh na obnovu řízení zamítl poté, co mu prvostupňový soud vyhověl). Citovanými právními závěry pléna je I. senát Ústavního soudu vázán.
Další stěžovatelovy argumenty míří proti hodnocení důkazu krajským soudem. V této souvislosti ovšem Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
V posuzované věci nicméně o extrémním pochybení v hodnocení důkazů hovořit v žádném případě nelze. Krajský soud provedl stěžovatelem navrhované důkazy a následně srozumitelně a logicky vysvětlil, proč novým výpovědím svědků neuvěřil a proč ani další, listinné důkazy nemohou na závěru učiněném v původním řízení nic změnit. Stěžovatel sice závěry krajského soudu obšírně zpochybňuje, jeho argumentace však v tomto směru nepřesahuje oblast podústavního práva, přičemž i kdyby mu snad bylo možno dát v některých dílčích otázkách za pravdu (např. stran údajné jazykové bariéry mezi jednotlivými svědky), na celkové přesvědčivosti napadeného rozhodnutí a závěrů v něm učiněných to dle názoru Ústavního soudu nic nemění.
Konečně, Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani výtku vůči odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Je pravda, že toto rozhodnutí je poměrně stručné. Podstatou stěžovatelovy argumentace nicméně bylo zpochybňování skutkových zjištění, což je především úkolem soudu prvního stupně, který ostatně na rozdíl od soudu stížnostního nové důkazy provedl, a byl tak nejlépe předurčen k tomu učinit z nich odpovídající skutkové závěry, které následně patřičně odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska nebylo nezbytné, aby vrchní soud detailně jednotlivé argumenty prvostupňového soudu opakoval za situace, kdy se s jeho argumentací ztotožnil a kdy v opravném prostředku nebyly předestřeny námitky, jež by zásadním způsobem úvahy krajského soudu zpochybňovaly.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu