ECLI:CZ:US:2018:1.US.2721.17.1
sp. zn. I. ÚS 2721/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 30. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2721/17 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ladislavy Indrové, zastoupené Mgr. Lukášem Matasem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 To 67/2017-43 ze dne 16. května 2017 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 Nt 46/2016-35 ze dne 10. dubna 2017, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odměně za úkony právní služby, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 To 67/2017-43 ze dne 16. května 2017 se ruší, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Krajský soud v Plzni stěžovatelce nepřiznal mimosmluvní odměnu za úkony právní služby v rozsahu, jaký stěžovatelka žádala. Její stížnost Vrchní soud v Praze zamítl pro opožděnost s tím, že lhůta pro její podání marně uplynula 17. 4. 2017.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
2. Proti výše uvedeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť se domnívala, že nesprávným konstatováním opožděnosti jí byl upřen řádný přezkum věci: 17. 4. 2017 bylo Velikonoční pondělí, lhůta nemohla toho dne uplynout. Dále brojila i proti samotnému posouzení provedených úkonů právní služby a odpovídající odměny.
3. Vrchní soud ve vyjádření uznal, že Velikonoční pondělí při rozhodování opomenul a že lhůta nemohla uplynout. Navrhl proto, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
4. Podmínky řízení byly splněny. Úprava navrácení lhůty podle §61 odst. 3 trestního řádu není přípustnosti ústavní stížnosti na překážku, neboť Ústavní soud již dříve konstatoval, že nejde o procesní prostředek ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, [nález sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013 (N 210/71 SbNU 477)]. V nynější věci soud neshledal důvod, proč se od tohoto závazného závěru odchýlit.
IV. Vlastní posouzení
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, vyjádřením Vrchního soudu v Praze, napadenými rozhodnutími a příslušným soudním spisem. Z něj zjistil, že rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno 13. 4. 2017 a stížnost proti němu podala 18. 4. 2017.
6. Za "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), má vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 681/16 ze dne 15. 3. 2016 (N 45/80 SbNU 555) a další tam citovaná rozhodnutí].
7. V souzené věci připadl konec lhůty k podání stížnosti na neděli 16. 4. 2017, tedy den pracovního klidu (§91, §92 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Následujícím dnem bylo Velikonoční pondělí, také den pracovního klidu (§2 a 3 zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu). Nejbližším pracovním dnem bylo úterý 18. 4. 2017, které je dle §60 odst. 3 trestního řádu třeba pokládat za poslední den lhůty. Za takového stavu je zřejmé, že stěžovatelka podala svou stížnost včas. Žádný jiný důvod, proč by stížnost neměla být vrchním soudem věcně projednána, nebyl v řízení o ústavní stížnosti zjištěn.
V. Závěr
8. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu, neboť vrchní soud dospěl k závěru o opožděnosti její stížnosti za zjevného opomenutí rozhodné skutečnosti. Je však třeba přisvědčit vrchnímu soudu, že stěžovatelka jako právní profesionálka mohla žádat navrácení lhůty podle §61 odst. 3 trestního řádu, čímž se věc mohla vyřešit autoremedurou na úrovni vrchního soudu. Kasačního zásahu Ústavního soudu by pak nebylo vůbec zapotřebí.
9. Zrušením usnesení vrchního soudu se stěžovatelce otevírá možnost opětovného, věcného projednání námitek v řízení o stížnosti. Je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelky i ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 Nt 46/2016-35 ze dne 10. dubna 2017. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí krajského soudu, nepřípustně by nahradil činnost soudu stížnostního [zásada subsidiarity hmotněprávního přezkumu k přezkumu procesněprávnímu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná a z toho důvodu Ústavní soud ani nežádal vyjádření krajského soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 To 67/2017-43 ze dne 16. května 2017; ve zbylé části návrh odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.