ECLI:CZ:US:2016:3.US.681.16.1
sp. zn. III. ÚS 681/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 ve věci ústavní stížnosti Nguyen Ba Thaa, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 6/2016-11, kterým byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost ve věci jeho správního vyhoštění, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti soudního a správních rozhodnutí, jež předcházela vydání napadeného usnesení, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha, Olšanská 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 6/2016-11 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 6/2016-11 se ruší.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 2 A 65/2015-28 ve spojení s rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. září 2015 č. j. CPR-22346-3/ČJ-2015-930310-V238 a rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 22. května 2015 č. j. KRPA-2855-90/ČJ-2014-000022 se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. února 2016 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost (níže uvedeného) soudního rozhodnutí a správních rozhodnutí, jež byla ve věci stěžovatele vydána před napadeným usnesením.
2. Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 4. září 2015 č. j. CPR-22346-3/ČJ-2015-930310-V238 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 22. května 2015 č. j. KRPA-2855-90/ČJ-2014-000022 ve věci jeho správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel považuje uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu za nezákonné a podal proti němu žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 2 A 65/2015-28. Navazující kasační stížnost pak odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. února 2016 č. j. 5 Azs 6/2016-11 jako podanou opožděně, neboť měl za to, že byla podána po uplynutí zákonné lhůty.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva v pochybení Nejvyššího správního soudu, který nesprávně posoudil včasnost jeho kasační stížnosti a z tohoto důvodu ji odmítl věcně projednat. V této souvislosti dokládá, že rozsudek Městského soudu v Praze mu byl doručen do datové schránky dne 28. prosince 2015, a tudíž posledním dnem lhůty dvou týdnů k podání kasační stížnosti podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, bylo pondělí 11. ledna 2016. Za situace, kdy podal kasační stížnost u Městského soudu v Praze dne 7. ledna 2016, proto nemělo dojít k jejímu odmítnutí pro opožděnost. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ji stěžovatel nepodal přímo u Nejvyššího správního soudu. Podle §106 odst. 4 soudního řádu správního je totiž lhůta zachována i v případě, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal.
4. Na podporu svých tvrzení poukazuje stěžovatel i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2016 č. j. 5 Azs 6/2016-18, kterým byl odmítnut jeho návrh na obnovu řízení o jeho kasační stížnosti. Uvedený soud sice neshledal tento návrh přípustným, uznal však, že otázku včasnosti podání kasační stížnosti posoudil v napadeném usnesení nesprávně. Za jediný prostředek, kterým se stěžovatel může domoci nápravy, přitom označil ústavní stížnost.
5. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 2 A 65/2015-28 a případně též jemu předcházejících správních rozhodnutí odůvodňuje stěžovatel tím, že vzhledem k neočekávanému odmítnutí kasační stížnosti se dostal do situace, kdy se může fakticky ze dne na den ocitnout na území České republiky bez pobytového oprávnění, a to se všemi následky z tohoto faktu vyplývajícími (vzhledem k uloženému a vykonatelnému správnímu vyhoštění) pro případná další řízení a úkony orgánů veřejné správy, potažmo orgánů činných v trestním řízení, vůči jeho osobě. Pokud by byla jeho kasační stížnost naopak posouzena jako včasná a řádně podaná, což objektivně byla, pak by jí s největší pravděpodobností byl přiznán odkladný účinek. Do doby meritorního rozhodnutí ve věci by tak stěžovatel byl oprávněn pobývat na území České republiky plně v souladu s jejím právním řádem.
III. Řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Azs 6/2016 a vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 8. března 2016, podepsaném předsedkyní senátu 5 Azs, sdělil, že ve spisu přehlédl informaci Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 o tom, že kasační stížnost byla podána přímo u něj již dne 7. ledna 2016. U účastníka řízení byla totiž zapsána až dne 12. ledna 2016, kdy mu bylo doručeno její doplnění, přičemž právě z tohoto data vycházel příslušný senát při svém rozhodování.
8. Vzhledem k tomu, že účastník řízení akceptoval důvodnost námitek stěžovatele, Ústavní soud jeho vyjádření již stěžovateli nezasílal a rovnou přistoupil k věcnému posouzení jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud se navíc sám v plném rozsahu ztotožnil s argumentací stěžovatele, a tedy poskytnutí dalšího prostoru pro jeho reakci na stanovisko účastníka řízení a případné doplnění jeho argumentace by nebylo účelné.
9. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Vlastní posouzení
10. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je důvodná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
13. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335) nebo nález ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477)]. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, by bylo porušeno základní právo této osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. V projednávané věci není pochyb o tom, že se Nejvyšší správní soud dopustil vůči stěžovateli právě takovéhoto pochybení. Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, s jehož obsahem plně korespondují v ústavní stížnosti shrnutá tvrzení účastníků řízení, kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 2 A 65/2015-28 byla u uvedeného soudu podána již dne 7. ledna 2016. Vzhledem k tomu, že posledním dnem lhůty k jejímu podání podle §106 odst. 2 soudního řádu správního byl 11. leden 2016, přičemž §106 odst. 4 téhož zákona výslovně předpokládá zachování této lhůty i v případě, byla-li kasační stížnost podána u soudu, který vydal napadené rozhodnutí (v tomto případě Městský soud v Praze), má tedy Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel podal kasační stížnost včas. Tím je současně odůvodněn závěr, že Nejvyšší správní soud jejím odmítnutím bez zákonného důvodu odepřel stěžovateli přístup k soudu.
V. Závěr
15. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). Řízení o kasační stížnosti tak bude moci dále pokračovat s tím, že Nejvyšší správní soud v něm bude vázán v tomto nálezu vysloveným právním názorem, podle něhož byla kasační stížnost stěžovatele podána v zákonné lhůtě.
16. Návrh stěžovatele, aby byla podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost soudního rozhodnutí a správních rozhodnutí, jež předcházela vydání napadeného usnesení, Ústavní soud naopak odmítl (výrok III). I kdyby bylo možné považovat ústavní stížnost za obsahově směřující i proti uvedeným rozhodnutím, z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že odložení jejich vykonatelnosti by přicházelo v úvahu jen do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti. V tuto chvíli by již proto takovýto postup neměl a ani nemohl mít žádné věcné opodstatnění.