ECLI:CZ:US:2018:1.US.2786.18.1
sp. zn. I. ÚS 2786/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. května 2018 č. j. 70 Co 445/2017-603 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2017 č. j. 0 P 35/2005-541, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a M. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí o úpravu výživného pro dříve nezletilého M. R.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 10. 2017 č. j. 0 P 35/2005-541 bylo výživné stanovené otci naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 11. 2013 č. j. 38 Nc 42/2003-25 pro dříve nezletilého M. částkou 1 500 Kč měsíčně zvýšeno na částku 3 000 Kč měsíčně za období od 25. 5. 2012 do 31. 8. 2013, na částku 3 500 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2013 do 12. 11. 2013 a na částku 3 000 Kč měsíčně s účinností od 13. 11.2013, k rukám dříve nezl. M. vždy k prvnímu dni v měsíci předem. Nedoplatek výživného vyplývající ze zvýšení za období od 25. 5. 2012 do 30. 10. 2017 ve výši 97 539 Kč je otec povinen zaplatit k rukám dříve nezletilého M. do šesti měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 5. 2018 č. j. 70 Co 445/2017-603 bylo výživné, stanovené otci naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 11. 2013 č. j. 38 Nc 42/2003-25 pro dříve nezletilého M. částkou 1 500 Kč měsíčně, zvýšeno na částku 3 000 Kč měsíčně za období od 25. 5. 2012 do 31. 8. 2013, na částku 3 500 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2013 do 12. 11. 2013 a na částku 3 000 Kč měsíčně s účinností od 13. 11. 2013 do 31. 1. 2018 a s účinností od 1. 2. 2018 se výživné, stanovené otci pro dříve nezletilého M., zrušuje. Nedoplatek výživného vyplývající ze zvýšení za období od 25. 5. 2012 do 31. 1. 2018 ve výši 102 039 Kč je otec povinen zaplatit k rukám dříve nezletilého M. do 31. 8. 2018. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že soudy při volném hodnocení důkazů postupovaly zcela svévolně a extrémně libovolně. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť obecné soudy řádně neodůvodnily své závěry stran určení výše výživného. Jejich úvahy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, oba soudy při rozhodování o výši výživného vycházely z údajných, zcela neprokázaných, potencionálních příjmů stěžovatele a v rozporu s potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů. V této souvislosti soudy vycházely z omylu stěžovatele při jeho výpovědi v jiném řízení, při kterém byl velmi nervózní, a tato jeho výpověď je zcela v rozporu se zprávou o dosaženém výdělku u jeho bývalého zaměstnavatele.
5. Stěžovatel poukázal na to, že soudy nevzaly v úvahu příjmy všech osob, které žijí ve společné domácnosti, ani to, že matka vyživovaného má několikanásobně vyšší příjmy než stěžovatel, jakož i životní standard. Stěžovatel po provedení exekučních srážek z jeho příjmu má minimální částku na úhradu svých životních nákladů, jakož i pro výživu jeho nezletilých dětí. Dluhy stěžovatele se tak stále více bez jeho zavinění zvyšují a jeho životní úroveň už je na pokraji chudoby. Partnerka stěžovatele je v insolvenci a je povinna vyživovat nezletilé osoby. Stěžovatel poukázal na svůj zdravotní stav, který mu neumožňuje větší pracovní zatížení, a to, že před soudy obou stupňů navíc vůbec nebyly řešeny příjmy z živnostenského podnikání dříve nezletilého M., ač na tento fakt stěžovatel opakovaně upozorňoval. Případné zvýšení výživného pro dříve nezletilého M. rozhodně neodpovídá majetkovým poměrům stěžovatele.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoli se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
8. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy podle zásad vyjádřených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ani z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
9. Ústavní soud připomíná, že v případě rozhodování o výživném je zákonná úprava obsažená v §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), která definují základní a navzájem provázaná kritéria při určení i úpravě výživného. Na jedné straně se při stanovení výše výživného posuzují odůvodněné potřeby dítěte (s přihlédnutím k jeho majetku) a na druhé straně se jedná o výdělkové možnosti a schopnosti rodiče (majetkové poměry, životní úroveň, počet vyživovaných osob). Rozhoduje-li se o změně již dříve určené částky výživného, soud přihlíží k tomu, zda na straně nezletilého dítěte nebo rodičů nastala dle §923 občanského zákoníku podstatná změna poměrů, která odůvodňuje změnu výživného.
10. Krajský soud v napadeném rozsudku, v reakci na stěžovatelem podané odvolání, uvedl, že je neakceptovatelné, aby výživné pro M. nebylo vůbec zvýšeno. Naposledy bylo výživné stanoveno pro M. v roce 2003, kdy byl ve věku čtyř let, z toho důvodu již (dle standardní judikatury) byly důvody pro zvýšení výživného nejméně dvakrát. S ohledem na §922 odst. 1 občanského zákoníku je možné výživné zvýšit zpětně maximálně po dobu tří let od zahájení řízení. Krajský soud akceptoval rozsudek okresního soudu jako správný, ale jen v období do 31. 1. 2018, což vyplynulo z další změny na straně M. v odvolacím řízení. M. nestudoval řádně, studium ukončil a od 1. 2. 2018 má vlastní příjem. Dle §911 občanského zákoníku tak již není otec povinen platit výživné pro něj. Krajský soud vyčíslil dlužné výživné částkou 102 039 Kč a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit do 31. 8. 2018 k rukám dříve nezletilého M.
11. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl prakticky totožné námitky, které dříve uplatnil ve svém odvolání a jimiž se podrobně zabýval v napadeném rozsudku již krajský soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat všechno to, co bylo krajským soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 4 - 6), k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.
12. Ústavní soud se proto ztotožňuje s postupem obecných soudů, které ve svých rozhodnutích vycházely při stanovení výše vyživovací povinnosti dříve nezletilého M., zejména z §913 a §915 občanského zákoníku. Tomuto požadavku obecné soudy podle přesvědčení zdejšího soudu v nyní projednávané věci dostály.
13. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy) totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané požadavky na spravedlivé řízení podle čl. 36 a 37 Listiny respektovaly.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu