ECLI:CZ:US:2018:1.US.2803.17.1
sp. zn. I. ÚS 2803/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dany Makarové, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 747/2016-259 ze dne 19. června 2017, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Ing. Pavla Bučka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou domáhala určení neplatnosti zvýšení nájemného oznámeného jí vedlejším účastníkem. Okresní soud její žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníku uložil povinnost uhradit stěžovatelce 45 165 Kč na náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodnutí okresního soudu potvrdil s výjimkou výroku o nákladech řízení, který změnil tak, že se náklady řízení nepřiznávají žádnému z účastníků. Soud dospěl k závěru, že ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. Ty shledal stručně řečeno v průběhu řízení a okolnostech s ním souvisejících: stěžovatelka byla z bytu platně vypovězena a vedlejšímu účastníku dlouhodobě neplatila nájemné, a to ani v původní, nezvýšené výši. Dlužného nájemného se pak vedlejší účastník domáhal soudně v jiném řízení, kde původně uplatněný nárok na nájemné ve zvýšené výši omezil na nájemné nezvýšené, aby pak následně přistoupil na soudní smír, jehož předmětem byla dohoda o úhradě poloviny žalované částky nezvýšeného nájemného. Tím vedlejší účastník považoval věc za vyřízenou a zbylou částku nevymáhal. Jeho přesvědčení, že ji vymáhat nemůže, nebylo správné, takže ve věci stěžovatelky byl formálně dán určitý právní zájem na určení neplatnosti zvýšení nájemného. Ze stejných důvodů soud hledal, že je třeba moderovat náklady odvolacího řízení, neboť vedlejší účastník v něm nebrojil proti vlastnímu závěru o neplatnosti zvýšení nájemného, ale proti existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zvýšení nájemného za situace, kdy se domníval, že je již nemůže vymáhat a vymáhat je nechce.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud nijak neodůvodnil aplikaci §150 občanského soudního řádu, přestože podle ustálené soudní praxe je třeba se zabývat i dopadem nepřiznání nákladů na účastníky řízení. Navíc soud strany nijak nepoučil o možné moderaci nákladů řízení, takže došlo k překvapivému rozhodnutí.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný jen z části. Stěžovatelka totiž ústavní stížností napadla celý rozsudek krajského soudu, byť jím bylo rozhodnuto o rozdílných nárocích, které je i pro účely řízení o ústavní stížnosti třeba posoudit samostatně. Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o věci samé, o povinnosti vedlejšího účastníka hradit náklady státu, o povinnosti stěžovatelky hradit separované náklady řízení a rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení České republice. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud rozhodl o náhradě nákladů stěžovatelky a vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem. Výrokem III. napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. V rozsahu, v němž krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o nákladech důkazů v neprospěch vedlejšího účastníka a České republiky, je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou podat ústavní stížnost, neboť nebylo rozhodnuto o jejím právu a výrok se jí v tomto rozsahu nijak nedotýká [srov. odst. 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401) a přiměřeně již usnesení sp. zn. III. ÚS 234/96 ze dne 24. 9. 1996 (U 23/6 SbNU 234)].
6. V rozsahu, v němž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů stěžovatelky a vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala dovolání jako nezbytný procesní prostředek k ochraně jejího práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V odvolacím řízení se totiž domáhala zvýšení již přiznané náhrady nákladů řízení 45 165 Kč před okresním soudem, krajský soud však přezkoumávané rozhodnutí změnil v neprospěch stěžovatelky a náhradu jí nepřiznal vůbec. V takové situaci byla pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodující částka, kterou jí krajský soud svým rozhodnutím upřel (srov. usnesení NS sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 26. 9. 2013, č. 5/2014 Sb. NS). Tu stěžovatelka vyčíslila jako "nejméně 54 980 Kč" (č. l. 270 spisu okresního soudu). Za takového stavu není dovolání prima facie vyloučeno podle §238 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění do 29. 9. 2017, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Konečné rozhodnutí však bude na Nejvyšším soudu, neboť stěžovatelka do tohoto výroku podala dovolání.
7. Oproti tomu Ústavní soud shledal ústavní stížnost projednatelnou ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž potvrdil výrok I. rozhodnutí okresního soudu o věci samé a o separaci nákladů. Totéž platí pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení stěžovatelkou vymezených jako "nejméně 12 387,50 Kč". Zde Ústavní soud přihlédl k tomu, že v judikatuře dovolacího soudu není vyjasněno, zda se pro posouzení majetkového cenzu 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 29. 9. 2017 náhrada nákladů řízení před soudem prvého a druhého stupně sčítá (tak cit. usnesení NS sp. zn. 29 ICdo 34/2013), či zda má být posuzována samostatně (tak usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 1609/2013 ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3122/2013 ze dne 12. 8. 2014 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3063/13 ze dne 4. 11. 2013). Odmítnutím ústavní stížnosti za takového stavu by mohlo dojít k odepření spravedlnosti, neboť hrozí, že napadený výrok by nebyl přezkoumán vůbec.
8. Ústavní soud nicméně shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V rozsahu, v němž krajský soud potvrdil výrok I. rozhodnutí okresního soudu o věci samé je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť jde o výrok ve prospěch stěžovatelky (srov. odst. 31 cit. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2741/15). V rozsahu, v němž krajský soud potvrdil výrok IV. rozhodnutí okresního soudu o separaci nákladů, je ústavní stížnost taktéž zjevně neopodstatněná, neboť jde o bagatelní částku 2 093 Kč a stěžovatelka vůči ní nevznesla žádné námitky [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
10. Ustálená judikatura Ústavního soudu pak vychází z toho, že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k případnému uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].
11. Z protokolu o jednání před krajským soudem (č. l. 256 spisu okresního soudu) plyne, že krajský soud účastníky řízení o možné aplikaci §150 občanského soudního řádu poučil a žádný z nich na toto poučení nechtěl reagovat. Postup krajského soudu tedy nebyl překvapivý ve výše vymezeném smyslu. Namítala-li stěžovatelka (sama se jednání neúčastnila a byla na něm zastoupena), že k poučení nedošlo, neuvedla žádný důvod, proč by z protokolu jako veřejné listiny nebylo možné vycházet. Nemohla ho tedy účinně zpochybnit [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/2000 ze dne 18. 7. 2002 (U 22/27 SbNU 279)].
12. K užití §150 občanského soudního řádu Ústavní soud dříve uvedl, že neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)].
13. Napadené rozhodnutí je založeno právě na hodnocení těchto skutečností. Pokud stěžovatelka zpochybnila úvahu krajského soudu pouze v tom rozsahu, že se nezabýval dopady nepřiznání nákladů řízení na její osobu, lze k tomu odkázat na výše uvedené poznatky ze spisu: stěžovatelka měla prostřednictvím zástupce možnost předložit odpovídající argumenty při jednání a krajský soud by je potom musel posoudit. Pokud je však stěžovatelka nepředložila, nevyužila procesních možností k ochraně svého práva a soud neměl tuto otázku jak hodnotit. Ústavní soud tak ohledem na výše nastíněná hlediska přezkumu neshledal, že by se krajský soud dopustil ústavně významného pochybení.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) a e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný, v části podaný někým zjevně neoprávněným a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu