ECLI:CZ:US:2018:1.US.2819.18.2
sp. zn. I. ÚS 2819/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Ludvíka Davida o ústavní stížnosti T. G., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Resslova 956/13, doručovací adresa Praha 2, Balbínova 223/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 5 Tdo 413/2018 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 2 To 75/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele zrušen uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ve výroku o trestu, a stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b), čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 odst. 3 písm. b) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítá, že překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byl zpřísněn uložený trest na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, došlo k oslabení jeho práva na obhajobu, neboť toto rozhodnutí mohl napadnout pouze mimořádným opravným prostředkem, tedy dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl v souladu s platnou judikaturou. Domnívá se, že odvolací soud nezohlednil ani právně nehodnotil jeho osobní, majetkové a rodinné poměry, zejména nepřihlédl k jeho prokazatelné snaze nahradit způsobenou škodu. Odvolací soud měl podle stěžovatele vzít v úvahu též skutečnost, že mu výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody znemožní výkon jeho povolání pilota a podílení se na výchově nevlastního nezletilého syna. Jestliže chtěl odvolací soud tak razantně zpřísnit uložený trest, měl podle stěžovatele věc vrátit soudu prvního stupně, který by mohl provést dokazování ve věci jeho osobních, rodinných a majetkových poměrů, významných pro vyměření trestu. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud sám dokazování nijak nedoplnil a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že nepředstavuje vrchol soustavy trestních soudů (čl. 81 a 91 Ústavy) a v zásadě nedisponuje oprávněním bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace běžného zákonodárství, patří mezi úkoly trestních soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti údajně nepřiměřenému uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že odvolací soud nezohlednil jeho osobní, rodinné a majetkové poměry a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Soud totiž podrobně vysvětlil úvahy, které jej vedly k tomu, že na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádné důvody pro výjimečný postup v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku.
Okolnosti, na základě kterých přistoupil nalézací soud k mimořádnému snížení trestu, vyhodnotil soud odvolací jako souhrn běžných polehčujících okolností - do této kategorie přitom nepochybně patří i snaha stěžovatele nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Odvolací soud dále konstatoval, že ani v rámci poměrů stěžovatele nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, kvůli nimž by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby mohl důvodně pociťovat podstatně citelněji, než jiní pachatelé. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné, natož pak extrémní vybočení z kritérií stanovených trestním zákoníkem pro ukládání trestu. Stěžovatelem uváděné okolnosti (znemožnění výkonu povolání, narušení jeho podílu na výchově syna a zhoršení finančního zabezpečení jeho rodiny) představují sice negativní a bezpochyby tíživé důsledky uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, na druhou stranu je nelze považovat za okolnosti výjimečné, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Nelze opomíjet, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, za který trestní zákoník v §209 odst. 5 stanoví trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let. Stěžovatel se mýlí, když tvrdí, že podle platné právní úpravy lze nepodmíněný trest odnětí svobody uložit jen tehdy, pokud by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život; toto pravidlo obsažené v §55 odst. 2 trestního zákoníku se totiž vztahuje pouze k trestným činům, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, přičemž zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku do této kategorie nepatří. Vrchnímu soudu v Olomouci tedy není možno vytýkat, že přistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště když tento trest vyměřil na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
Vrchní soud v Olomouci nepochybil ani tím, že v rámci odvolacího řízení neprováděl další dokazování a sám rozhodl o uložení trestu, aniž by věc vracel soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Tento soud totiž rozhodoval na základě stejného skutkového stavu, který byl v rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn, tudíž byl podle §259 odst. 3 trestního řádu oprávněn ve věci sám rozsudkem rozhodnout. Kasační postup, tedy vrácení věci soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování a vydání nového rozhodnutí, by proto byl neúčelný a nehospodárný, přičemž přehlédnout nelze skutečnost, že ani sám stěžovatel nespecifikuje, jak konkrétně by mělo být dokazování doplněno.
Ústavní soud tedy považuje odůvodnění trestu uloženého stěžovateli za dostatečné a racionální, a to včetně vysvětlení důvodů pro odmítnutí možnosti mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Ústavní soud nezjistil ani žádné skutečnosti, jež by měly zpochybňovat právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, nebo které by svědčily o extrémním nesouladu uloženého trestu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu