ECLI:CZ:US:2018:1.US.2846.18.1
sp. zn. I. ÚS 2846/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Statutárního města Brna, městské části Brno-Starý Lískovec, sídlem Oderská 4, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 444/2018-158 ze dne 6. června 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 268/2016-129 ze dne 18. května 2017 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 42 C 241/2015-96 ze dne 27. července 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) TJ TATRAN Starý Lískovec z. s., IČO 44995741, sídlem v Brně, Klobásova 79, 2) Ing. Lenky Nevřivové, 3) Ing. Daniela Nevřivy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejším účastníku 1) zaplacení částky 1 047 598 Kč a vedlejších účastnících 2) a 3) zaplacení částky 319 464 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. To stěžovatel dovozoval ze skutečností, že v roce 1999 uzavřel s vedlejším účastníkem 1) smlouvu o nájmu blíže určených nemovitých věcí užívaných jako sportoviště. Vedlejší účastník nebyl oprávněn tyto nemovitosti podnajmout na dobu delší jednoho roku, ledaže k tomu měl souhlas stěžovatele. V roce 2004 vedlejší účastník 1) údajně uzavřel smlouvu o podnájmu s vedlejšími účastníky 2) a 3), podle stěžovatele absolutně neplatně pro absenci souhlasu. V roce 2013 z toho důvodu stěžovatel od nájemní smlouvy odstoupil.
2. Městský soud v Brně žalobu zamítl s tím, že právo stěžovatele odstoupit od smlouvy se promlčelo v roce 2007. Nedošlo tedy k platnému odstoupení a vedlejší účastník tak užívá nemovité věci na základě právního důvodu - platné nájemní smlouvy. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné konstatovat uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Takovými okolnostmi nemůže být povaha stěžovatelky jako veřejnoprávní korporace, v jejímž vedení vzniká diskontinuita po volbách, ani snaha o nápravu nevýhodné nájemní smlouvy (ta s otázkou promlčení vůbec nesouvisí).
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že zjištění a posouzení okolností uplatnění námitky promlčení je především otázkou skutkových zjištění, jejichž následné posouzení lze revidovat pouze výjimečně, pokud je zjevně nepřiléhavé. Takové důvody dány nebyly, přičemž zvláštní okolností nemůže být povaha stěžovatelky jako veřejnoprávní korporace, která má být naopak patřičně vybavena k řádnému obstarání svých záležitostí.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského i městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost v řízení. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že námitka promlčení měla být ve věci posouzena jako rozporná s dobrými mravy. Stěžovatel je veřejnoprávní korporací a smlouvy jím uzavírané by měly být ve veřejném zájmu. Dřívější vedení městské části uzavřelo nájemní smlouvu za nevýhodných podmínek, tj. v rozporu s veřejným zájmem, čehož si vedlejší účastník 1) musel být vědom. Obměnu vedení stěžovatele po volbách je třeba posoudit jako zvláštní okolnost, která je pro uplatnění práva relevantní. Jinak politická reprezentace neměla možnost zvrátit následky předchozího špatného vedení, což nelze považovat za spravedlivé.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
7. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).
8. Takové vady Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele dostatečně vypořádal: z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Samotné konstatování, že povaha stěžovatele neodůvodňuje odlišné posouzení rozhodných právních otázek (tj. změnu stávající judikatury či její doplnění o závěr pro specifické okolnosti veřejnoprávních korporací), zjevně spadá do uvážení Nejvyššího soudu v oblasti podústavního práva.
9. Ve vztahu k rozhodnutí krajského a městského soudu lze uvést, že oba soudy se argumentací stěžovatele dostatečně zabývaly, přičemž samotná skutečnost, že stěžovateli v jeho argumentaci nepřisvědčily, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. V okolnostech souzené věci tedy postačí setrvat na závěru, jehož se stěžovatel ostatně sám dovolával: námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)].
10. Není ústavně vadný závěr obecných soudů, že takové okolnosti ve věci dány nejsou. Stěžovatel jako veřejnoprávní korporace uplatnil u soudu údajné porušení smlouvy po devíti letech od doby, kdy k němu mělo dojít a šesti letech od doby, kdy se toto jeho právo promlčelo. Žádné výjimečné důvody na straně žalovaných vedlejších účastníků nebyly zjištěny a povaha stěžovatele jiný náhled neodůvodňuje. Údajná nevýhodnost nájemní smlouvy pak se souzenou otázkou nesouvisí - její neplatnost sám stěžovatel spatřoval v porušení smlouvy, tedy podstatně jiné skutečnosti než je tvrzená nevýhodnost. Tím není řečeno, že nová politická reprezentace nemůže odstraňovat domnělá pochybení reprezentace předchozí, musí ovšem tak činit v mezích předem daných právních pravidel.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu