ECLI:CZ:US:2018:1.US.2909.18.1
sp. zn. I. ÚS 2909/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti OMNIPACK s.r.o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 878/35, zastoupené JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 256/23, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 24. 7. 2018 č. j. 2 KZN 219/2018-17, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 29. 5. 2018 č. j. ZN 5338/2015-52 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 9. 6. 2017 č. j. KRPL-69745-73/TČ-2015-180572, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 2. oddělení obecné kriminality, kterým bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit J. N. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, jakož i označeného vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl odložen její podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na účinné vyšetřování.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení oznamovatelky, která mj. tvrdila, že podezřelý J. N. jako jednatel společnosti XY, postupně převzal na základě uzavřených nájemních smluv od stěžovatelky celkem 1 293 skládacích přepravních boxů sloužících k přepravě specifických výrobků v automobilovém průmyslu. Následně podezřelý přestal za pronájem platit, došlo proto k ukončení nájmu, avšak ani na opakované výzvy stěžovatelky žádný z přepravních boxů nevrátil, čímž jí měl způsobit škodu v celkové výši 1 890 700 Kč.
Stěžovatelka namítá, že prověřování jejího trestního oznámení bylo nepřiměřeně dlouhé a až do vydání napadeného usnesení policejního orgánu trvalo téměř dva roky. Za neakceptovatelnou považuje též dobu téměř jednoho roku, po kterou čekala na rozhodnutí státního zástupce o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Podle jejího názoru ani v tak dlouhé době neproběhlo důkladné a dostatečné vyšetřování, přičemž orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na prověřování skutečností, kde se předmětné skládací boxy nachází. Měla být podle ní zajištěna dokumentace v listinné podobě týkající se skládacích boxů a nebyl vyslechnut účetní společnosti XY. Za zásadní považuje skutečnost, že společnost XY, podala insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu této společnosti, když jako jedinou pohledávku uvádí pouze právě pohledávku stěžovatelky. Podle jejího názoru to vede k domněnce o účelovém jednání uvedené společnosti, k čemuž se však orgány činné v trestním řízení nevyjádřily a žádná další zjištění neprováděly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Ústavní soud připouští námitky stěžovatelku ohledně délky prováděného prověřování, jakož i dlouhé doby vyřizování její stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že tuto okolnost nemůže hodnotit jako porušení jejího práva na účinné vyšetřování, a to zejména proto, že policejní orgán v průběhu prověřování nezůstal nečinný a provedl řadu důkazů směřujících k objasnění věci.
Z napadeného usnesení policejního orgánu totiž vyplývá, že kromě zajištění písemných materiálů poskytnutých stěžovatelkou policejní orgán postupně vyslechl několik svědků, jakož i podezřelého J. N. Prováděl též prověrku účtů společností XY a XX. Tyto důkazy přitom měly směřovat mj. k získání informací o pohybu předmětných skládacích boxů. Ze skutečnosti, že tato snaha policejního orgánu nebyla úspěšná, přitom nelze bez dalšího dovozovat, že by orgány činné v trestním řízení rezignovaly na zjišťování toho, kde se tyto skládací boxy nachází, jak tvrdí stěžovatelka.
Z napadeného usnesení policejního orgánu dále vyplývá, že podezřelý J. N. při podání vysvětlení mj. uvedl, že skládací boxy uskladnil v hale a kanceláři firmy svědka M. M., přičemž část z nich mu zapůjčil a po nějaké době klíče od haly a kanceláře vrátil. Svědek M. M. při podání vysvětlení naopak uvedl, že žádné boxy J. N. či jeho firmy XY, již u něj nejsou a že byly všechny odvezeny. Jestliže tedy stěžovatelka namítá, že nebyla zajištěna dokumentace v listinné podobě týkající se skládacích boxů a nebyl vyslechnut účetní společnosti XY, není příliš zřejmé, jakým zásadním způsobem by mohly tyto důkazy přispět k objasnění věci, resp. ke zjištění toho, kde se předmětné skládací boxy reálně nacházejí.
Obdobný závěr pak lze učinit také ve vztahu k okolnostem, za jakých byl podán návrh na prohlášení konkursu společnosti XY, na něž stěžovatelka upozorňuje. Úvahy o tom, že by tyto okolnosti mohly svědčit o účelovém jednání uvedené společnosti, je nutno považovat za pouhou spekulaci, která není podpořena objektivními důkazy. Z uvedené skutečnosti ani nevyplývá, jakým způsobem by bylo možné a účelné doplnit dokazování provedené v rámci prověřování.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné flagrantní pochybení, které by bylo možno vyhodnotit jako nedbalé objasňování trestního oznámení stěžovatelky a za porušení jejího práva na provedení účinného vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu