ECLI:CZ:US:2018:1.US.3069.18.1
sp. zn. I. ÚS 3069/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DOLLANO GROUP SE, Na Dvorcích 1989/4, Praha 4 - Krč, právně zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 10 C 32/2017-101, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 23 Co 215/2018-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, směřující proti stěžovatelce, coby žalované, na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (výrok I.). Výrokem II. bylo o nákladech soudního řízení rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků řízení nepřiznává. Nalézací soud přitom aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., neboť stěžovatelka namítla neplatnost smlouvy, kterou sama zavinila tím, že ji podepsala v rozporu s vlastním zakladatelským jednáním zapsaným do obchodního rejstříku. Z tvrzení stěžovatelky měl soud prvního stupně za prokázané, že vedlejší účastnice pro stěžovatelku vykonávala činnost, z níž jí musely být zřejmé skutečnosti, které jsou vedlejší účastnici a jejímu manželovi vytýkány v okamžitém zrušení pracovního poměru. Za tuto činnost vedlejší účastnice neobdržela žádné plnění.
K odvolání stěžovatelky do nákladového výroku rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením výrokem I. tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně o nákladech řízení a výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle jejího mínění nebyly v řízení splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Soud prvního stupně spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné ve skutečnosti, že stěžovatelka v rámci své obrany namítla nicotnost pracovní smlouvy, kterou sama zavinila. S odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka uvádí, že v případě, kdy soud využije svého moderačního práva podle §150 o. s. ř., musí přihlédnout ke všem okolnostem případu, jakož i osobním a majetkovým poměrům účastníků řízení. Stěžovatelka má za to, že se soudy těmito hledisky řádně nezabývaly.
V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na obdobné soudní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 33/2017, kdy na straně žalobce vystupoval manžel vedlejší účastnice. Nalézací soud obdobně jako v této věci nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, nicméně k jejímu odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 30 Co 215/2018, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Při posuzování ústavnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je vždy podstatnou ta skutečnost, zda obecný soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil, tj. zda uvedl okolnosti, které ho vedly k odchýlení se od obecných zásad při určování náhrad nákladů řízení. Podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud tyto okolnosti uvedl, byť je může stěžovatel hodnotit, odlišně.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy svůj postup podle ustanovení §150 o. s. ř. řádně neodůvodnily, nelze jí dát za pravdu. Jak z rozsudku nalézacího, tak i odvolacího soudu je zřejmé, které okolnosti považovaly soudy při své úvaze o nákladech řízení za rozhodné - vedlejší účastnice byla znevýhodněna svým domnělým zaměstnavatelem a za svoji faktickou činnost pro zaměstnavatele nebyla odměňována.
Pokud stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze (zasedající v senátu 30 Co) hodnotil prakticky totožnou skutkovou a právní situaci manžela vedlejší účastnice odlišně, nutno uvést, že jeho rozhodnutí bylo vydáno později než ústavní stížností napadené rozhodnutí. Senátu 23 Co tedy nelze vytýkat, že rozhodl odlišně než jiný senát později.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu