ECLI:CZ:US:2018:1.US.3089.18.1
sp. zn. I. ÚS 3089/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti EVEREST servis s. r. o., IČO 27631257, sídlem v Šestajovicích, Běchovická 555, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 48, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 92/2018-140 ze dne 4. června 2018, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Kristýny Krausové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byla v řízení před Okresním soudem Praha-západ uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 19 638,30 Kč. Důvody pro toto rozhodnutí okresní soud shledal v tom, že stěžovatelka jako oprávněná vedla exekuci vůči manželu vedlejší účastnice, a to přikázáním pohledávky vedlejší účastnice jako manželky povinného z účtu u peněžního ústavu. Vedlejší účastnice však dosáhla zastavení exekuce právě v rozsahu, v němž byla prováděna přikázáním pohledávky, neboť prokázala, že peněžní prostředky uložené na účtu nejsou jejím majetkem (šlo o výživné pro syna poskytnuté povinným).
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že částečné zastavení exekuce bylo procesně zaviněno stěžovatelkou. Neuznal její argumentaci, že způsob provedení exekuce volí soudní exekutor, neboť nepřípustnost zvoleného způsobu exekuce vyplynula až z dokazování o původu peněžních prostředků uložených na účtu. Nepřípustnost nebyla zřejmá od počátku a exekutor tudíž nepochybil. Stěžovatelka přitom byla s důvody navrženého částečného zastavení exekuce seznámena, přesto s ním nesouhlasila. Za toho stavu je tedy povinna k náhradě nákladů, které tím vznikly procesně úspěšné vedlejší účastnici.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že v exekuci nepochybně uplatnila své právo vůči manželu vedlejší účastnice, které jí bylo přiznáno vykonatelným rozhodnutím. Způsob provedení exekuce nenavrhovala, šlo o volbu samotného soudního exekutora. Za toho stavu stěžovatelka pouze uplatnila své právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a povinnost náhrady nákladů vedlejší účastnice je v rozporu s touto ústavní zárukou.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že k porušení práva na ochranu majetku a práva na soudní ochranu dochází tehdy, pokud obecné soudy uloží oprávněnému náhradu nákladů řízení při zastavení exekuce za to, že pověřený soudní exekutor svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provedení exekuce vede k zastavení tohoto exekučního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 923/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 224/59 SbNU 275)].
7. V poměrech souzené věci se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 923/10 neuplatní, neboť byly učiněny ve vztahu k exekuci vedené způsobem od počátku nepřípustným s ohledem na doktrinální závěry a ustálenou judikatorní praxi. Ve věci stěžovatelky ovšem skutková zjištění a na ně navazující právní úvahy krajského soudu vedou k přiléhavému závěru, že způsob vedení exekuce nebyl prima facie nepřípustný; závisel na hodnocení důkazů předložených vedlejší účastnicí poté, co stěžovatelka se zastavením exekuce nesouhlasila. Za toho stavu není svévolný závěr krajského soudu, že exekutor nepochybil a procesně neúspěšná stěžovatelka má tudíž nést náklady, které tím vedlejší účastnici vznikly. To bez dalšího platí pro úkon "účast na soudním jednání", jehož by, nebýt nesouhlasu stěžovatelky, jinak nebylo třeba. Opakované doplnění návrhu na zastavení exekuce pak soud nepovažoval za účelně učiněné úkony, tj. stěžovatelka je povinna hradit náhradu za tři úkony, které bezprostředně vedly k částečnému zastavení exekuce jako procesnímu úspěchu vedlejší účastnice přes nesouhlas stěžovatelky.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu