ECLI:CZ:US:2018:1.US.3111.18.1
sp. zn. I. ÚS 3111/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu A. Ž., t. č. Věznice Mírov, PS 1/2, Mírov, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém podání doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 9 2018 uvádí, že podává ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2018 č. j. 53 Co 232/2018-68 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2018 č. j. 10 C 57/2016-58. Dále žádá Ústavní soud o určení advokáta a za tím účelem požaduje prodloužení lhůty k odstranění vad podání, postoupení věci plénu Ústavního soudu a zrušení ustanovení čl. V. bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."). V návrhu také uvádí, že mu Česká advokátní komora neurčila advokáta k poskytnutí právní služby.
Z přípisu České advokátní komory se podává, že advokát nebyl navrhovateli určen jednak proto, že nesplnil náležitosti žádosti o jeho určení dané zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii") a jednak proto, že České advokátní komoře je známo, že navrhovatel má dostatek finančních prostředků, které mu umožňují hradit náklady na právní služby advokáta a bezdůvodně tak uplatňuje právo na bezplatnou právní pomoc. Česká advokátní komora eviduje 191 žádostí navrhovatele o určení advokáta, ač je tento institut určen k zajištění jedné konkrétní služby v nezbytně nutném rozsahu a nikoliv k poskytování generální právní služby ve všech sporech a řízeních. Jde tak o zneužívání práva na bezplatnou právní pomoc podle ust. §18c odst. 5 zákona o advokacii.
Ústavní soud eviduje od roku 1997 cca 120 podání navrhovatele a má tedy za to, že je mu prokazatelně známo, jaké jsou náležitosti podání návrhu k Ústavnímu soudu, kdy nezbytnou podmínkou je povinné zastoupení advokátem od samého počátku řízení. Navrhovateli musí být rovněž známo, že Ústavní soud nezajišťuje určení advokáta pro zastupování před Ústavním soudem, ale že je třeba se obrátit se žádostí na Českou advokátní komoru, což ostatně navrhovatel činil ve svých předchozích řízeních i v této věci.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
V projednávané věci je navíc evidentní, že navrhovatel možnosti, aby mu byl určen advokát Českou advokátní komoru, využil, avšak nesplnil podmínky pro jeho určení stanovené zákonem o advokacii. Navrhovatel ve svém podání neuvádí, že si zajistí právní zastoupení na vlastní náklady. Prodloužení lhůty pro podání ústavní stížnosti žádá pouze proto, aby mu právní zastoupení zajistil Ústavní soud. K takovému kroku však Ústavní soud není oprávněn.
Za dané situace, kdy navrhovatel nehodlá nedostatek obligatorního právního zastoupení sám odstranit, považuje Ústavní soud za nadbytečné jej vyzývat k odstranění vad podání v další lhůtě. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na to, že prodlužování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti formou soudcovské lhůty považuje za nepřiměřené zvýhodňování ve vztahu k ostatním stěžovatelům, kteří zákon o Ústavním soudu respektují (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 3759/17, IV. ÚS 4084/17, IV. ÚS 1666/16, IV. ÚS 3636/16, III. ÚS 3012/18 a další).
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, které navrhovatel nehodlá odstranit, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků za použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. S ohledem na odmítnutí návrhu se Ústavní soud nemohl zabývat návrhy na postoupení věci plénu Ústavního soudu a na zrušení ustanovení čl. V. bod 6 zákona č. 296/2017 Sb., neboť tyto návrhy sledují právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj