ECLI:CZ:US:2016:4.US.1666.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1666/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu Ing. Ladislava Militkého, na zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3464/2015 ze dne 5. 2. 2016, rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 56/15-99 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 6/2013, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 5. 2016 Ústavní soud obdržel návrh směřující proti shora označeným soudním rozhodnutím.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že návrh tyto požadavky nesplňuje.
Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv byl navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (např. řízení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 834/10, III. ÚS 60/15 aj.), je zcela zjevné, že i nyní podaný návrh byl opět podán v rozporu s §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu, neboť v prvé řadě nebyl naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud je toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v obdobných předchozích případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku opětovného poučení neefektivním a formalistickým (srov. sp. zn. III. ÚS 3088/14, II. ÚS 2286/15 IV. ÚS 2230/15 a další).
Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 30. května 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj