ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3464.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3464/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 133 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 81/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 21 Co 56/2015-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 133 600 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 15 C 81/2014-62, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 56 520 Kč s 7,05% p.a. úrokem z prodlení od 5. 10. 2013 do zaplacení a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 77 350 Kč s 7,05% p.a. úrokem z prodlení od 5. 10. 2013 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 21 Co 56/2015-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že se žaloba zamítá o dalších 37 500 Kč s příslušenstvím od 5. 10. 2013 do zaplacení, jinak se ve vyhovujícím výroku ohledně 18 750 Kč s příslušenstvím potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek v zamítavém výroku II. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Obsah dovolacích důvodů však takovou přípustnost nezakládá.
Nelze přisvědčit žalobcově námitce, že soudy v řízení postupovaly aktivisticky, přihlížely-li ke skutečnosti, že žalobce vede velké množství soudních sporů. Zcela shodnou námitkou se dovolací zabýval již vícekrát (např. ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 3583/2013), přičemž podrobně vysvětlil důvody, proč nelze dát žalobcově argumentaci za pravdu. Jak dovolací soud též vysvětlil ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014: „Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr.“ O takový případ se ovšem nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle §121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006).
Samotné zjištění, že žalobce zahajuje a vede zcela mimořádné množství soudních řízení, nebylo žalobcem zpochybňováno a tato skutečnost je známa též z úřední činnosti dovolacího soudu, kdy žalobce podal ke dvěma stům dalších dovolání.
Snížení základní částky o 75 % nepředstavuje rozpor s žalobcem uváděnou judikaturou dovolacího soudu. Z části VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), je naopak zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“) vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť. Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. K uvedenému srov. část VI. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.
Namítá-li žalobce, že soudy chybně stanovily délku trvání posuzovaného řízení, není takto formulována žádná právní otázka; právní otázku pak nepředstavují ani žalobcova tvrzení, že soudy opomenuly zhodnotit vysoký význam posuzovaného řízení pro žalobce, že neposoudily kritérium postupu státních orgánů, ani žalobcem uváděné představy o tom, jakým způsobem soudy měly jednotlivé skutečnosti hodnotit. Nadto je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, že se soudy jednotlivými kritérii (dle §31a odst. 3 OdpŠk) zabývaly, přičemž je zcela zjevné, jakým způsobem soudy hodnotily konkrétní okolnosti případu, pod která kritéria tyto okolnosti podřadily, a následně jaký vliv tyto okolnosti měly na modifikaci základní částky. Nic nesvědčí ani tomu, že by zadostiučinění bylo pro některou okolnost snižováno duplicitně.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že výše přiměřeného zadostiučinění měla být počítána ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok řízení. Nejvyšší soud konstantně ve svých rozhodnutích konstatuje, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu §237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž není přípustné, neboť nevyjadřuje právní otázku a není též uvedeno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení odvolacího soudu odchyluje.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. února 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu