ECLI:CZ:US:2018:1.US.3143.18.1
sp. zn. I. ÚS 3143/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele I. W., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 164/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 16. března 2018 č. j. 17869/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 165/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 16. března 2018 č. j. 18098/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 166/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 16. března 2018 č. j. 18112/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 167/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 16. března 2018 č. j. 18121/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 168/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 21. března 2018 č. j. 19245/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 222/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 28. března 2018 č. j. 20451/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 223/2018, usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 11. dubna 2018 č. j. 23010/2018-900000-751.3, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 224/2018 a usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, ze dne 28. března 2018 č. j. 20478/2018-900000-751.3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. září 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní lidská práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V trestní věci podezření ze spáchání trestního činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, bylo napadenými usneseními pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, s předchozím souhlasem dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. března 2018 a ze dne 11. dubna 2018 sp. zn. 4 KZN 1208/2017, resp. s předchozím telefonickým souhlasem ze dne 21. března 2018 sp. zn. 70 Nt 1250/2018 rozhodnuto tak, že se podle ustanovení §79g odst. 1 za použití §79a odst. 1 trestního řádu stěžovateli jako náhradní hodnota zajišťují jednak finanční prostředky včetně dodatečně došlých plateb až do výše předběžně vyčíslené škody 14 731 618,67 Kč na v usneseních specifikovaných účtech, dále nemovitosti v k. ú. H. a pánské hodinky výrobní značky Breitling Super Avenger. Stěžovatel proti všem usnesením Generálního ředitelství cel podal stížnosti, které byly zamítnuty usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 sp. zn. 9 To 164/2018, 9 To 165/2018, 9 To 166/2018, 9 To 167/2018, 9 To 168/2018, 9 To 222/2018, 9 To 223/2018 a 9 To 224/2018.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho majetkových práv za použití institutu zajištění náhradní hodnoty podle ustanovení §79g odst. 1 trestního řádu, přičemž pro použití tohoto institutu nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel má za to, že údajnou trestnou činností žádné finanční prostředky nezískal a nikdy je neměl k dispozici. Aniž by se dozvěděl, o jaký nástroj nebo výnos z trestné činnosti (na místo kterého je zajištěna náhradní hodnota) se mělo jednat, jakým způsobem měl se tento konkrétní nástroj nebo výnos z trestné činnosti dostat do jeho dispozice, aby měl povinnost strpět jeho zajištění, a proč jej již zajistit nelze, byl osmi usneseními o zajištění náhradní hodnoty postižen veškerý jeho majetek. Tímto postupem byl podle jeho názoru zcela protiprávně, za použití nesprávného procesního postupu a bez náležitého zdůvodnění, zbaven všech prostředků k zajištění běžných životních potřeb.
4. Podle názoru stěžovatele byl v přípravném řízení s odkazem na předběžně vyčíslenou škodu, zcela nezákonně použit institut zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti resp. náhradní hodnoty, který však může předcházet pouze pozdějšímu rozhodnutí soudu o uložení trestu propadnutí věci nebo propadnutí náhradní hodnoty podle §70, resp. §71 trestního zákoníku, popřípadě uložení ochranného opatření zabrání věci podle ustanovení §101 trestního zákoníku. Věc nebo náhradní hodnota však propadá státu, nemá tedy žádnou spojitost s případnou škodou a její náhradou poškozeným.
5. Všechna ve věci vydaná rozhodnutí Krajského soudu v Brně pak stěžovatel považuje za zcela nesmyslná, nelogická, svévolná a nezákonná, když tento soud dovodil, že není vůbec podstatné, zda měl či neměl z trestné činnosti prospěch, tedy zda z trestné činnosti získal nějaký výnos. Stěžovatel má za to, že závěry obecného soudu jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a napadená rozhodnutí pověřeného celního orgánu ani stížnostního soudu nenaplňují Ústavním soudem formulované požadavky, neboť nemají zákonný podklad, a pokud jde o závěry ohledně naplnění podmínek uvedeným v příslušných ustanoveních trestního řádu, tyto zcela chybí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení opakovaně zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. července 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18].
9. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Krajským soudem v Brně, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Krajský soud se vypořádal s námitkami stěžovatele vznesenými v jeho stížnosti, když uvedl, že v důsledku šetření Finančního úřadu pro Liberecký kraj a následně pro Jihomoravský kraj byly dne 30. září 2016 zahájeny úkony trestního řízení pověřeným celním orgánem Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Brno, pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jichž se měly dopustit jednak fyzické osoby a dále právnické osoby, které účelově vytvořily řetězec firem, vzájemně majetkově personálně propojovaných, předstíráním skutečně zdanitelných plnění, zejména pak reklamních služeb, kdy cílem bylo na konci tohoto řetězce získat nadměrný odpočet daně. Jako osoby podezřelé figurovali stěžovatel, dále jeho dcera N. W., jeho družka M. B. a M. K., kteří v kritických obdobích vesměs jako jednatelé firem za situace, kdy řada těchto firem byla evidentně prázdnou schránkou, která nemá žádné provozovny, žádné zaměstnance a tudíž jen stěží mohla vyvíjet jakoukoliv obchodní činnost. Krajský soud rovněž uvedl, že škoda, která byla vyčíslena na částku přesahující 14 mil. Kč, která hrozila, nebude zřejmě konečná, neboť se týká pouze zdaňovacího období roku 2016 a z dosud zjištěného děje je evidentní, že podezřelý stěžovatel se dosud přesně nezjištěným způsobem podílel na možné budoucí škodě, kdy zákonitě není třeba, aby jednak škoda vůbec vznikla, neboť je znám institut pokusu trestného činu a již vůbec není podstatné, zda podezřelý stěžovatel měl či neměl z této trestné činnosti prospěch.
10. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Stížnostní soud se tak při zamítnutí stížnosti v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96).
11. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná s tím, že zajišťovaná hodnota není v nápadném nepoměru s konkrétními skutkovými okolnostmi prověřovaného jednání a je přiměřená předpokládané výši škody vzniklé prověřovanou trestnou činností s vysokou typovou závažností. Zajištění konkrétních peněžních prostředků stěžovatele sice v jeho právech omezí, avšak jedná se o opatření na základě zákona a v souladu s ním. Zajištění sleduje legitimní cíl, je přiměřené zájmu společnosti na náležitém zjištění trestných činů.
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či svévoli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se již dříve zabýval ústavní stížností M. B. proti zajištění jako náhradní hodnotě veškerých finančních prostředků včetně dodatečně došlých plateb na v usneseních specifikovaných účtech a v usnesení specifikovaných nemovitostí až do výše předběžně vyčíslené škody ve výši 14 731 618,67 Kč, týkajících se totožné trestní věci. M. B. ve své ústavní stížnosti argumentovala obdobnými námitkami jako stěžovatel, přičemž ústavní stížnost byla usnesením ze dne 20. listopadu 2018 sp. zn. III. ÚS 3130/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Na závěry uvedené v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3130/18 lze plně odkázat.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu