ECLI:CZ:US:2018:1.US.3156.18.1
sp. zn. I. ÚS 3156/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Muchova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 179/2018-96 ze dne 14. června 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 143/2015-72 ze dne 23. listopadu 2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení L. S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 na stěžovateli domáhal zvýšení výživného. Obvodní soud stanovil výživné a určil splátky nedoplatku výživného. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že výživné zvýšil na 4 300 Kč měsíčně od 1. 6. 2015, stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku nedoplatek výživného ve výši 41 600 Kč do 31. 12. 2018. Zároveň rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti k 31. 1. 2018. Městský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník studuje na konzervatoři v denním studiu, kde si prohlubuje své vzdělání a kvalifikaci v oblasti zpěvu. Jde tedy o přípravu na budoucí povolání. Vedlejší účastník má nicméně i v rámci tohoto studia možnost přivydělat si brigádami, neboť má uznánu řadu předmětů a nemusí tedy docházet na všechny vyučovací hodiny. Od poslední úpravy výše výživného v roce 2010 (3 000 Kč měsíčně) se potřeby vedlejšího účastníka zvýšily, výdělkové poměry stěžovatele se nezměnily. S ohledem na výše uvedené soud zvýšil výživné na 4 300 Kč měsíčně. V lednu 2018 pak vedlejší účastník přerušil studium a začal pracovat. Soud proto výživné od ledna 2018 zrušil.
2. Proti rozhodnutí městského i obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Toto porušení stěžovatel spatřoval v tom, že soudy rozhodly bez dostatečné znalosti procesního spisu a skutkového stavu. Vedlejší účastník začal pracovat jako finanční poradce již od září či října 2017, což městský soud zcela pominul. Dále se soudy nedostatečně vypořádaly s tím, že studium na konzervatoři je nadstavbovým studiem zájmové činnosti vedlejšího účastníka. Podle stěžovatele jde o prakticky stejný stupeň studia jako předchozí gymnázium s rozšířenou výukou hudební výchovy. Pokud vedlejší účastník chtěl prohlubovat své vzdělání, mohl nastoupit na některou z uměleckých vysokých škol. Soudy též nezohlednily, že vedlejší účastník žije v pronajatém bytu s přítelem a podílí se rovnoměrně na nákladech bydlení. Je tedy schopen se samostatně živit. Vyhrál také v televizní soutěži 60 000 Kč. K objasnění příjmových poměrů vedlejšího účastníka soudy nevedly žádné dokazování. Podle stěžovatele tedy vedlejší účastník vede plnohodnotný život mladého muže a není důvod pro přiznání výživného. Žaloba na zvýšení byla ostatně podána z důvodu zášti ke stěžovateli.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591). V této věci se soud vyjadřoval k ústavní ochraně vyživovací povinnosti v případě, kdy existoval spor o to, zda lze vzdělávání na druhé střední škole bez souvislosti se vzděláváním předchozím (za existence pochybností o péči a píli na ně vynakládaných) stále ještě hodnotit jako soustavnou přípravu k budoucímu povolání (tzv. studium pro studium). V posuzované věci vedlejší účastník podle skutkových zjištění obecných soudů studuje na škole vyššího typu a zároveň si zde prohlubuje vzdělání a budoucí kvalifikaci v oblasti zpěvu, přestože se již dříve na gymnáziu věnoval hudební výchově. Bez zásadního významu je tak přesvědčení stěžovatele, že vedlejší účastník mohl svou kvalifikaci zvyšovat na některé z vysokých škol: podstatné je, zda vedlejší účastník věcně, nikoliv formálně zvyšuje svou kvalifikaci na jím zvolené škole, ne zda by tak mohl činit (za obdobných podmínek) jinde. Ústavní soud již dříve k obdobnému závěru dospěl, a to přímo ve vztahu ke studiu konzervatoře po ukončení středoškolského vzdělání [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9)]. Za takového stavu není závěr městského soudu o věcné a časové návaznosti studia vedlejšího účastníka prima facie neudržitelný.
5. Kladl-li stěžovatel důraz na to, že vedlejší účastník má uznánu řadu předmětů, není studiem plně vytížen a může tedy pracovat, lze jen odkázat na napadené rozhodnutí městského soudu, který tuto skutečnost zohlednil při určení výše výživného. Možnost vedlejšího účastníka přivydělat si při studiu a výhra v televizní soutěži pak odpovídají i na námitky stěžovatele poukazující na údajné vysoké životní náklady. Nadstandardní náklady může vedlejší účastník hradit z těchto zdrojů. Nic to však nemění na jinak akceptovatelném závěru městského soudu, že vedlejší účastník nebyl jako student denního studia schopen se sám (plně) živit ve smyslu §911 občanského zákoníku z roku 2012. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník byl studentem do ledna 2018, je ústavně akceptovatelný i závěr, že vyživovací povinnost trvala do té doby, ne do září či října 2017, kdy vedlejší účastník začal pracovat jako finanční poradce.
6. Napadená rozhodnutí, zejména rozhodnutí městského soudu, tedy předkládají skutková zjištění logicky přijatelná s ohledem na způsob a důvody hodnocení, přičemž právní hodnocení skutkovým zjištěním a souvisejícím úvahám odpovídá [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu