ECLI:CZ:US:2018:1.US.3372.17.1
sp. zn. I. ÚS 3372/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Swadosche, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 243/2015-48 ze dne 21. 4. 2016, části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 298/2016-106 ze dne 27. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1421/2017-144 ze dne 20. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti žádal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Vznik újmy stěžovatel spojoval s nesprávným úředním postupem obecných soudů spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 182/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 25 C 243/2015-48 ze dne 21. 4. 2016 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 47 750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení (výrok III.). Co do částky 72 250 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 298/2016-106 ze dne 27. 10. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu ve vyhovujícím výroku a dále v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 42 000 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ve zbytku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit stěžovateli ještě částku 30 250 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1421/2017-144 ze dne 20. 9. 2017 odmítl. Shledal, že dovoláním dotčeným rozhodnutím odvolacího soudu byl stěžovateli odepřen nárok na úhradu částky 42 000 Kč s příslušenstvím, tj. peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč, ohledně něhož není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přípustné.
Výše zmíněná rozhodnutí, a to v té jejich části, ve které byla zamítnuta jeho žaloba, napadl stěžovatel ústavní stížností. Namítal, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně nedostála požadavkům kladeným na ně judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezem sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 či nálezem sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, a že rovněž z hlediska věcného nebyla respektována kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Uvedené nedostatky pak nenapravil ani dovolací soud, čímž se, podobně jako soudy nižších instancí, dopustil porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel konkrétně vyjádřil nesouhlas s tím, že obecné soudy stanovily výši základní částky zadostiučinění na 15 000 Kč za rok trvání řízení, tedy na samé spodní hranici judikatorně určeného rozmezí, což dle jeho názoru neodpovídalo významu předmětu řízení ani jeho celkové délce čítající 7 let a 6 měsíců. Takto určenou základní částku odvolací soud dále zkrátil o 25 % z důvodu složitosti věci, přestože se jednalo o běžný civilní spor, založený na vyřešení nekomplikované právní otázky. Skutečnost, že soud prvního i druhého stupně musel rozhodovat opakovaně, dle stěžovatele nevypovídala o složitosti kauzy, nýbrž o nesprávném postupu obecných soudů během řízení. Odvolací soud navíc nijak nevysvětlil, proč ke krácení došlo právě v rozsahu 25 %. Stěžovatel měl dále za to, že prostoje, které lze přičítat jemu, byly v porovnání s celkovou délkou řízení nevýznamné, a že naopak měla být ve výši poskytnutého zadostiučinění pozitivně zohledněna jeho aktivita směřující k odstranění průtahů v činnosti soudů. Závěrem stěžovatel podotkl, že zadostiučinění přiznané mu napadenými rozhodnutími nelze považovat za přiměřené, jestliže v důsledku provedeného procentuálního krácení nedosahuje ani judikaturou a metodickým pokynem Ministerstva spravedlnosti stanoveného rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Otázkou kompenzace nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) při té příležitosti konstatoval, že mu přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel, plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by jimi přijaté závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být označen jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Pochybení shora popsaného charakteru Ústavní soud v nyní řešené věci ovšem nezjistil. Jak si ověřil, soudy prvého i druhého stupně se nárokem stěžovatele zevrubně zabývaly a svá rozhodnutí, navzdory opačnému mínění stěžovatele, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní soud tudíž neměl důvod je jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudily menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Neobstojí zde rovněž argumentace stěžovatele poukazující na nedostatečnost částky jemu přiznané finanční kompenzace za průtahy předchozího řízení. V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [srov. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016 (N 53/80 SbNU 643)]. V této souvislosti Ústavní soud sice opakovaně aproboval východisko Nejvyššího soudu, jenž finanční náhradu pro první dva roky a dále pro každý následující rok řízení vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč. Akceptování uvedeného rozmezí nicméně neznamená jeho neměnnost, neboť určení konkrétní částky musí vycházet z individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventuálně i mimo toto rozmezí, ať už se bude jednat o snížení nebo zvýšení předmětné částky [např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)]. Ostatně sám Evropský soud pro lidská práva, k jehož judikatuře bylo přihlédnuto při stanovení základní částky odškodnění, v řadě svých rozhodnutí ve věcech stížností proti České republice přiznal zadostiučinění v podstatně menší výši, přičemž šlo o věci s významným předmětem řízení či s dlouhou délkou řízení (k tomu blíže kupř. již vzpomínaný nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010). Z řečeného vyplývá, že zmíněná "sazba" je sazbou skutečně jen orientační, kdy posouzení přiměřenosti zadostiučinění je v každém případě na úvaze obecného soudu, kterážto však musí být odůvodněna. Dané povinnosti obecné soudy, jak již bylo výše předznačeno, v projednávané věci přitom dostály.
Z ústavně právního hlediska nebylo možno nic vytknout ani dovolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí řádně rozvedl důvody, pro něž neshledal dovolání stěžovatele přípustným.
Zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Dlužno dodat, že vzhledem k výsledku dovolacího řízení by za jiných okolností ve vztahu k výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 243/2015-48 ze dne 21. 4. 2016 a příslušné části potvrzujícího výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 298/2016-106 ze dne 27. 10. 2016 byl Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako ze zákona nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím, nelze totiž považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jelikož se však stěžovatel řídil nepřesným poučením městského soudu, a s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 132/17 ze dne 6. 3. 2017 (jímž byla předešlá stížnost stěžovatele odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud zahrnul do ústavního přezkumu i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu