ECLI:CZ:US:2018:1.US.3374.17.1
sp. zn. I. ÚS 3374/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražské, se sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2017 č. j. 24 Co 245/2017-81, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 10. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle povinné osoby (vedlejší účastnice řízení) u dohody o vydání pozemku na základě zákona č. 428/2012 Sb., majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Po podání žaloby vedlejší účastnice řízení doručila stěžovateli návrh dohody o vydání pozemku. Dohoda byla následně uzavřena a byl proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proto stěžovatel vzal svou žalobu zpět.
3. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 19. 5. 2017 č. j. 12 C 228/2016-66 zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby a uložil vedlejší účastnici řízení uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč. Měl za to, že žaloba byla stěžovatelem podána důvodně a k plnění vedlejší účastnice řízení došlo až po podání žaloby.
4. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. 24 Co 245/2017-81 změnil výrok usnesení okresního soudu o nákladech řízení tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že ke zpětvzetí žaloby došlo v průběhu řízení pro chování vedlejší účastnice řízení, která požadavek stěžovatele zcela uspokojila. Shledal však důvody pro použití §150 občanského soudního řádu, protože dle jeho názoru plynuly z obsahu spisu výjimečné okolnosti případu. Přihlížel k tomu, jaký zákon sporné řízení vyvolal a že tento zákon svazuje oprávněné a povinné osoby povinnostmi a propadnými lhůtami. Stěžovatel tak na jednu stranu musel přistoupit k podání žaloby k soudu v určité lhůtě, nechtěl-li riskovat zánik svého práva. Zároveň ale nebylo možné vyčítat vedlejší účastnici řízení, že pro vydání pozemku požadovala doložení konkrétních zákonných podmínek (vydání jiného funkčně souvisejícího pozemku a doložení funkční souvislosti pozemků), popřípadě vyčkání jejich jednoznačného naplnění. Poté, co jí bylo doloženo, že odpadly pochybnosti o naplnění zákonných podmínek, s vydáním požadovaného pozemku nijak neotálela. Z těchto důvodu stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, porušen princip kontradiktornosti řízení, princip legitimního očekávání a princip rovnosti stran. Svou žalobu podal důvodně, a to až den před uplynutím lhůty k jejímu podání, což svědčí o maximu jeho dobré vůle a ochoty k dobrovolnému uzavření dohody. Nesouhlasil s tím, že by funkční souvislost vydávaného pozemku byla splněna až k okamžiku jeho vydání stěžovateli. Krajský soud řádně neodůvodnil, proč použil §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel aplikaci tohoto ustanovení nemohl předvídat a byla mu odepřena možnost, aby se k zamýšlenému postupu krajského soudu vyjádřil. Napadené usnesení dle stěžovatele představuje libovůli krajského soudu. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Ústavní soud přitom neshledal výjimečné důvody k tomu, aby do zhodnocení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy zasahoval. Neshledal, že by v posuzované věci došlo k výkladu podústavního práva, který by založil porušení základního práva stěžovatele, byl výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a tedy nepředvídatelné interpretační libovůle.
11. Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že žaloba byla podána důvodně a za běžných okolností by byly důvody pro to, aby stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení před okresním soudem dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Následně však aplikoval §150 občanského soudního řádu, dle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li k tomu důvody hodné zvláštního zřetele.
12. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by aplikaci §150 občanského soudního řádu nemohl předvídat, že by mu byla odepřena možnost, aby se k zamýšlenému postupu krajského soudu vyjádřil a že by krajský soud aplikaci tohoto ustanovení řádně nevysvětlil.
13. Požadavky Ústavního soudu ohledně aplikace §150 občanského soudního řádu směřují k tomu, aby soud účastníkům řízení vytvořil procesní prostor vyjádřit se i k případnému uplatnění moderačního práva soudu podle zmiňovaného ustanovení, zvažuje-li obecný soud takový postup, a vznášet případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání [srov. např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)].
14. Odvolání vedlejší účastnice řízení směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a jeho podstatou byl právě návrh na to, aby byl aplikován §150 občanského soudního řádu. Proto stěžovatel mohl uplatnění moderačního práva soudu předpokládat, neboť bylo povinností soudu se s tímto návrhem vypořádat [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. K odvolání se stěžovatel vyjadřoval a vysvětloval, proč má za to, že mu náklady řízení mají být přiznány. Měl proto možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Krajský soud pak v napadeném usnesení zohlednil tvrzení obou stran sporu a důvody pro použití §150 občanského soudního řádu podrobně popsal a své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil. Skutečnost, že stěžovatel soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [srov. již usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94 (U 18/2 SbNU 241)].
15. Napadeným usnesením krajského soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práv dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24 dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu