ECLI:CZ:US:2018:1.US.3404.17.1
sp. zn. I. ÚS 3404/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ATLAS Adria s.r.o., sídlem Vrbenského 965/14, Brno, zastoupené Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 3341/2017-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Cestovní kancelář ATLAS Adria s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovatelce byla v červnu roku 2014 k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") podána žaloba pozůstalých po obětech dopravní nehody autobusu, která se stala v červnu roku 2012 během zájezdu organizovaného stěžovatelkou. Svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích touto žalobou uplatňovali tři pozůstalí členové rodiny, jimž měla tato újma vzniknout z důvodů úmrtí dvou členů rodiny, a to dítěte a jeho babičky.
3. Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. 112 C 169/2014-216 tak, že stěžovatelka a spolu s ní žalovaná přepravní společnost jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit jednotlivým žalobcům jako náhradu nemajetkové újmy peněžité zadostiučinění, které dohromady činilo částku 5.000.000 Kč.
4. Proti rozhodnutí městského soudu se stěžovatelka i žalovaná přepravní společnost odvolaly. V průběhu odvolacího řízení však vzali žalobci žalobu vůči přepravní společnosti zpět a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. 70 Co 303/2016-390 řízení vůči ní zastavil a rozsudek městského soudu ohledně ní zrušil.
5. Následně se krajský soud zabýval odvoláním stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že městský soud nepostupoval správně při vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Krajský soud uvedl, že každá dopravní nehoda, při níž dojde k usmrcení člověka, je tragédií, jejíž následky mají zpravidla výrazný dopad do osobního a rodinného života blízkých pozůstalých, avšak v tomto případě nelze co do intenzity následků srovnávat reflexní újmu spojenou s usmrcením dítěte s újmou vzniklou usmrcením osoby důchodového věku. Ve vztahu k dopadům usmrcení druhé jmenované proto krajský soud rozsudek městského soudu změnil a rozsudkem ze dne 29. března 2017 č. j. 70 Co 303/2016-391 uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům dohromady 3.240.000 Kč.
6. Stěžovatelka s vysouzenou částkou nesouhlasila a rozsudek krajského soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, který dospěl k závěru, že toto dovolání ve své podstatě nenaplnilo předpoklady vymezené v ustanovení §237 a §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění a usnesením ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. 30 Cdo 3341/2017 jej odmítl. Vada dovolání měla spočívat v tom, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila a neodůvodnila, která otázka hmotného nebo procesního práva byla v rozhodnutí odvolacího soudu posouzena odlišně od judikatury Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, poukazuje na to, že v dovolání uvedla, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ocitovala řadu spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1966/16 a sp. zn. I. ÚS 2135/16), zejména pak na v ní vyjádřenou myšlenku, že Nejvyšší soud nesmí postupovat přepjatě formalisticky ani v případě, když dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 45/16, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením článku 36 odst. 1 Listiny, přičemž je to primárně Nejvyšší soud, kdo posuzuje splnění zákonných podmínek přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda se Nejvyšší soud přesvědčivě vyjádřil k tomu, zda stěžovatelka dostatečně odůvodnila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda tedy odůvodnění jeho rozhodnutí netrpí přehnaným formalismem. Z předloženého spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že závěry Nejvyššího soudu o odmítnutí stížnosti stěžovatelky jsou dostatečně odůvodněny a že nelze konstatovat, že by Nejvyšší soud svým postupem zasáhl do základních práv stěžovatelky a odepřel jí tak svévolně soudní ochranu. Nejvyšší soud tedy svým postupem nezasáhl do základních práv stěžovatelky v takovém rozsahu, že by to odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu