ECLI:CZ:US:2018:1.US.3414.17.1
sp. zn. I. ÚS 3414/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bezděka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Bartálem, LL.M., advokátem se sídlem Ke Křížku 171, Dobřichovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 121/2015-10 ze dne 4. 2. 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 105/2016-18 ze dne 16. 8. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 933/2017-77 ze dne 30. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") pod sp. zn. 16 C 121/2015, v němž se stěžovatel proti žalované České televizi domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 681 760 Kč. Stěžovatel tvrdil, že žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv, když jej nejprve, jako lídra Aktivu nezávislých občanů, pozvala do předvolebního vysílání pořadu Interview Daniely Drtinové, ale poté mu vystoupení v tomto pořadu neumožnila a upřednostnila jiného zástupce strany. V žalobě stěžovatel současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Po posouzení věci obvodní soud vydal usnesení č. j. 16 C 121/2015-10 ze dne 4. 2. 2016, jímž žádosti stěžovatele nevyhověl, tj. nepřiznal mu osvobození od soudních poplatků (výrok I.), a zamítl i jeho návrh na ustanovení zástupce (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 22 Co 105/2016-18 ze dne 16. 8. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil.
Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel v podané žalobě zcela bezúspěšně uplatňuje právo, neboť jím popisované jednání žalované nemohlo vést k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Podle nich stěžovatel nedisponoval nárokem na účast v daném televizním pořadu, naopak žalovaná byla oprávněna sama vybrat osobu, která bude v pořadu vystupovat, a tento výběr případně změnit. Krom toho obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelem požadovaná částka peněžní satisfakce je nereálná a neodpovídá žalobním tvrzením. Existence zjevného nepoměru mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem tak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2250/2012 ze dne 25. 4. 2013 svědčí rovněž o zřejmé bezúspěšnosti žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 933/2017-77 ze dne 30. 8. 2017 odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, což podpořil odkazy na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, která deklarovala "zřejmou bezúspěšnost" za odlišných skutkových okolností. V tomto směru pokládal za nepřiléhavé i obecnými soudy aplikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2250/2012. Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že v rámci hodnocení opodstatněnosti žaloby nezohlednily všechny aspekty jednání žalované, čímž mu odepřely možnost meritorního posouzení jeho nároku. K závěru o zjevné bezúspěšnosti žaloby navíc nepřípustně dospěly bez provedení dokazování. Obecné soudy rovněž pominuly specifický rys řízení na ochranu osobnosti, a to že výše přiznaného relutárního plnění závisí v konečném důsledku na úvaze soudu. To znamená, že případný nepoměr mezi žalobním petitem a způsobenou újmou není klíčovým pro naplnění podmínek dle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel se dovolával usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3105/13 ze dne 26. 2. 2014, z něhož dovozoval, že u disproporčních žalob na plnění lze přiznat osvobození od soudních poplatků alespoň v té části žaloby, která je přiměřená. Tím by současně byly splněny předpoklady pro ustanovení právního zástupce, jenž by mohl být nápomocen při odstranění vytýkaných vad žaloby. Každopádně dle mínění stěžovatele mu měl být dán prostor k doplnění jeho žalobních tvrzení, pakliže se jevila nedostatečná, za kterýmžto účelem bylo třeba, aby mu, jako právnímu laikovi, obecné soudy ustanovily zástupce. Opačný přístup odporuje podle stěžovatele právu na právní pomoc a soudní ochranu. Výše popisované nedostatky v postupu obecných soudů stěžovatel pak souhrnně označil za projev svévolné aplikace §138 o. s. ř., která v extrémní míře vybočuje z principů spravedlivého procesu.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě ovšem nenastala. Z napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a své úvahy náležitě odůvodnily. V jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Způsob posouzení naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků shledává Ústavní soud přiměřený daným okolnostem a nevybočující z ústavněprávních limitů.
Za situace, kdy obecné soudy nepřiznaly stěžovateli osvobození od placení soudních poplatků, nemohly pak - s ohledem na dikci ustanovení §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. - rozhodnout ani o ustanovení zástupce (potažmo zástupce z řad advokátů). Takovýto postup je zcela legitimně vázán na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jeho zneužití (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4193/16 ze dne 14. 2. 2017). V reakci na stěžovatelovu argumentaci, podle níž v důsledku nedostupnosti právní pomoci nemohl odstranit "vady žaloby", Ústavní soud dodává, že ani prostřednictvím ústavní stížnosti, sepsané kvalifikovaným právním zástupcem, se stěžejní závěr obecných soudů o zjevné bezúspěšnosti žaloby nepodařilo relevantně vyvrátit.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu